KARMEL

Naštěstí i tehdy, když je člověk zcela Martou, může zůstat jako Magdaléna neustále u svého Mistra a nazírat jej zcela láskyplným pohledem. A to je náš život na Karmelu, kde modlitba je naším hlavním, a zároveň ne jediným zaměstnáním; modlitba karmelitky nikdy neustává, ale máme také práce, vnější úkony. (…) Ó, jak je na Karmelu dobře, je to nejlepší země na světě a já mohu říci, že jsem tu šťastná jako ryba ve vodě.

(Alžběta od Trojice, dopis 108, strýci a tetě Rollandovým, 11. února 1902)

Velmi se mi líbí slova, která P. Lacordaire adresuje svaté Máří Magdaléně: „Koho hledáš? Už není co hledat, Marie, našla jsi Toho, kterého už neztratíš. Nemusíš se už ptát nikoho na zemi ani v nebi a Jeho ještě méně než ostatních, protože On je tvá duše a tvá duše je On. Odděl se na okamžik, nyní jste spojeni tam, kde už není prostor ani překážky, ani stíny, nic, co by bránilo sjednocení a jednotě. Jste jedno, jak si to On přál a jak jsi ty doufala: jedno, jako je Bůh ve svém Synu, v hlubině oné podstaty, v níž nyní přebýváš skrze milost a v níž jednoho dne budeš přebývat ve slávě.“

(P. Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire OP /1802–1861/, text citovaný Alžbětou od Trojice)

Zítra je svátek svaté Máří Magdalény, o níž Věčná Pravda řekla: „Ona mnoho milovala.“ Je to svátek také pro mou duši, protože slavím výročí svého křtu… Prosím Vás, abyste mě zítra při mši svaté opravdu zasvětil Jemu, … abych nežila než pro lásku k Němu, se stále se zvětšující vášní až k oné šťastné jednotě, k níž nás Bůh předurčil svou věčnou, neměnnou vůlí.

(Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 204)

Žít v Boží přítomnosti: dědictví, které svatý Eliáš odkázal dětem Karmelu, on, který v žáru své víry zvolal: „Žije Pán Bůh, v jehož přítomnosti stojím.“ Chcete-li, naše duše překlenou prostor a znovu se sejdou, aby unisono zpívaly toto velké heslo našeho otce; vyprošujme si v den jeho svátku onen dar modlitby, která je podstatou života na Karmelu, ono od srdce k srdci, které nikdy nepřestává, neboť když někdo miluje, není u sebe, ale u milované osoby, a žije spíše v ní než v sobě samém. (…) Prosím Královnu Karmelu, aby vám darovala dvojího ducha našeho drahého a svatého Řádu: ducha modlitby a kajícnosti; neboť k tomu, aby někdo žil ustavičně v kontaktu s Bohem, je třeba, aby se zcela vydal a obětoval…

(Alžběta od Trojice, dopis 299 jedné novicce, 17. července 1906)

Ona je tu, stojí u paty Kříže, silná a statečná, a můj Mistr mi říká: „hle, tvá Matka“. Dává mi ji za Matku… A nyní, když se vrátil k Otci a na své místo na kříži položil mne, abych „na svém těle doplnila to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“, je Panna stále zde, aby mě učila trpět jako On a aby mi dala uslyšet poslední zpěvy jeho duše, které nikdo jiný kromě ní, jeho Matky, nemohl zachytit.
Když i já vyslovím své „dokonáno jest“, bude to opět ona, „Brána nebes“, která mě uvede do božských nádvoří a zašeptá mi tajemná slova: „zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme“.

(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 41)

Ví, že jsme ubozí, ale nebere to v úvahu a v ničem nám neustupuje. On sám se v nás stává chlebem tím, že nejdříve ve své lásce spaluje naše nedostatky, viny a hříchy. Potom, když vidí, že jsme čistí, přilétá jako sup, který chce všechno pohltit. Chce strávit náš život a proměnit ho v ten svůj. Ten náš plný nedostatků v ten svůj plný milosti a slávy, která je pro nás připravená pod podmínkou, že se vzdáme sami sebe.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Zarmucuješ mě, má Malino. Dobře vidím, že jsi nešťastná, a je to tvá vina, to ti říkám. Buď klidná, nemyslím si, že bys byla potrhlá, ale jsi rozčilená a podrážděná, a když jsi taková, působíš, že druzí tím trpí také. Říkáš, že já nemám starosti ani utrpení – je pravda, že jsem hodně šťastná, ale kdybys věděla, jak moc může být člověk šťastný, třebaže je zároveň mrzutý; je třeba stále hledět na dobrého Boha. Zpočátku, když člověk cítí, jak to v něm vře, se musí snažit, ale hodně jemně. Stálou trpělivostí a s dobrým Bohem to člověk dokáže.

(Alžběta od Trojice, dopis 123)

Jestliže je vaše přirozenost předmětem boje, bitevním polem, ach, neztrácejte odvahu, nermuťte se. Dokonce bych řekla: milujte svou ubohost, neboť právě v ní Bůh uplatňuje své milosrdenství, a pokud vás Jeho pohled uvádí do smutku, který vás uzavírá do sebe samé, je to ze sebelásky! V hodinách ochablosti se utečte k modlitbě svého Mistra. Ano, sestřičko, na svém kříži vás viděl, modlil se za vás, a tato modlitba je věčně živá a přítomná před Jeho Otcem, ona vás zachrání z vašich ubohostí. Čím více cítíte svou slabost, tím více má vaše důvěra růst, neboť se opíráte jen o Něho.

(Alžběta od Trojice, dopis 324)

Je třeba žít ve vědomí, že Bůh přebývá v hloubce nás samých a přistupovat ke všemu s Ním. Člověk pak není nikdy banální, i kdyby dělal ty nejobyčejnější skutky, neboť nežije v těchto věcech, překračuje je!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 8)

Svatý Augustin říká: „Láska zapomíná na svou vlastní důstojnost a žízní po pozdvihnutí a obohacení milované bytosti: mírou lásky je to, že je bez míry.“ Prosím Boha, aby Vás naplnil touto měrou bez míry, a tedy „ze své bohaté božské slávy“. Kéž Vás tíha lásky přivede až k té šťastné ztrátě sebe sama, o níž mluvil apoštol, když zvolal: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“

(Alžběta od Trojice, dopis abbé Chevignardovi, 29. 11. 1904)