KARMEL

Cílem putování veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, jenž je středem zralosti, k níž všechno směřuje. Konečným cílem ostatních tvorů nejsme my. Všichni se naopak spolu s námi a skrze nás ubírají ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde všechno objímá a osvěcuje vzkříšený Kristus. Člověk obdařený inteligencí a láskou a přitahován Kristovou plností je povolán přivést všechno tvorstvo k svému Stvořiteli.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 83; 2015)

Drahá Marg,

… když Ti píšu, přibližuji své myšlení Tvému pod nejmocnějším vlivem, jaký zde na zemi existuje, pod vlivem umírajícího Pána – a shodou okolností by Ti můj dopis mohl dorazit, alespoň doufám, na Velikonoční pondělní ráno. Byl bych moc rád, aby toto ráno bylo v Tvém srdci světlo a pokoj, ať už budou vnější okolnosti jakékoli – pokoj rodící se z důvěry v Toho, kdo přemohl smrt, tj. kdo dokáže zařídit, aby se každé naše umenšení obrátilo v růst života v Něm.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, Velký pátek 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Naše Vzkříšení!
Nepochopitelná a věčná Trojice!
Otevři mou duši síle, Vykupiteli, naše Vzkříšení!
Ó Světlo, které nám sesíláš Světlo, abychom v tvém Světle mohli vidět!
Právě v tomto Světle vidím: bez něho bych byla slepá,
neboť ty jsi Ten, který Jsi,
a já jsem ta, která nejsem.
Ve tvém Světle poznávám svou chudobu a potřeby Církve i celého světa.
A protože v tvém Světle tak dobře vidím,
prosím tě,
abys rozčtvrtil mou duši pro spásu světa.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, úryvek z modlitby; duben 1379)

Ó,
jak obdivuhodně
se sklání k nám tvá otcovská dobrota!
Jak nedocenitelný to projev tvé lásky:
Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka!
Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův,
který Kristus zahladil svou smrtí.

Ó
šťastná vina,
pro kterou přišel
Vykupitel tak vznešený a veliký!

Ó
vskutku blažená noc,
ta jediná směla znát čas i hodinu,
kdy Kristus vstal z říše zemřelých!

To je ta noc,
o které bylo psáno:
„Noc jako den se rozjasní“
a
„Noc je mým světlem ve všech mých radostech“.

A tak posvěcená tato noc
zahání hříchy,
smývá viny,
hříšníkům vrací nevinnost
a zarmouceným radost;
zahání nenávist,
vytváří jednotu srdcí
a pokořuje zlé moci.

Ó
vpravdě blahodárná noc,
která spojila zemi s nebem,
člověka s Bohem.

(chvalozpěv Exultet; 5.–7. století)

Ježíši, ty jsi náš pokoj.
Když na sebe bereš naše břemena,
daruješ nám možnost,
abychom čekali na okamžik,
kdy se Boží radost dotkne
hlubin naší duše.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Kříž Kristův jest pro každého člověka otázkou: Uvěříš či neuvěříš? Přijmeš či pohrdneš? Kříž Kristův jest nástroj, o který lze a jest nutno lámati pýchu. Je to strom, jehož ovoce lze dosáhnouti jen bez pýchy. Nebyl pyšný Kristus, který na něm pněl. A blaze je tomu, kdo přichází tak znaven, zmučen a ubit od světa, že musil cestou i poslední zbytky své pýchy odhodit jako neužitečné břímě, nemoha už nic unésti. Blaze tomu, kdo přichází s holýma rukama, unaven a hladov, kdo se nemůže spoléhat na to, že něco přináší, kdo vidí a cítí, že sám nemá nic a potřebuje všecko. Kříž Kristův je útočištěm těch, kteří přicházejí prosit s pláčem a na kolenou jako žebráci nejbídnější, pro které už všecky dveře na světě jsou zavřeny a zamčeny.

(Jaroslav Durych /1886–1962/, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Vezmi si krev našeho těla, našich duší… Vezmi ji do svého kalicha, jenž Ti podal anděl, do kalicha, jenž den co den pozvedá Tvůj kněz! Proměň nás, Pane, proměň naši hříšnou krev, proměň ji na krev své lásky.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 13; v době 2. světové války)

Kněz prožívá svou typickou účast na obřadu slavení mše svaté díky daru, který obdržel ve svátosti kněžství: tato typická účast se projevuje předsedáním.
Aby byla tato služba vykonávána dobře – a dokonce s uměním! –, je zásadní, aby si kněz především živě uvědomoval, že díky milosti je on sám zvláštní přítomností Vzkříšeného. Svěcený služebník je sám o sobě jedním ze způsobů Pánovy přítomnosti, která činí křesťanské shromáždění jedinečným, odlišným od jakéhokoliv jiného setkání. Tento fakt dává „svátostnou“ hloubku – v širším slova smyslu – všem gestům a slovům toho, kdo předsedá. Shromáždění má právo zakusit v gestech a slovech předsedajícího touhu Pána, který dnes – stejně jako při poslední večeři – chce s námi jíst velikonočního beránka. Sám kněz by měl být ohromen touto touhou po společenství, kterou má Pán vůči každému člověku: jako by byl postaven mezi Ježíšovo srdce planoucí láskou a srdce každého věřícího, které je předmětem Pánovy lásky. Předsedat eucharistii znamená ponořit se do výhně Boží lásky.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 56.57; červen 2022)

Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. To je poslední modlitba našeho Mistra, našeho Milého. Kéž by mohla být i naše. A kéž to není jen modlitba naší poslední chvíle, nýbrž modlitba každého našeho okamžiku…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, zápisky, 1897)

Utrpení Boha v lidském těle mě učí úctě k slabosti těla, jak to říci: bolest, nemoc, smrt dostávají Kristovou účastí jiný význam. Snad jsou v člověku to nejlidštější? Má v nich člověk Boha za bratra? Lidská díla, činy, rozum a síly neposkytnou takové sblížení, jaké dává tělesná slabost…

(Wanda Półtawská /1921–2023/, deníkový zápis, Bílá sobota 1967)