KARMEL

Když Duch svatý sestoupí na člověka, tehdy se lidská duše plní nevýslovnou radostí, neboť Duch svatý rozradostňuje, čeho se dotkne.

(Serafim Sarovský /1754–1833/, rozhovor s Nikolajem Motovilovem)

Andělé čekají u nebeské brány na návrat sté ovce, na svou sestru – na lidstvo. Nanebevstoupení je návratem ztracené ovečky nesené na ramenou Pastýřových a andělé pozdravují radostně Krista, vítěze nad smrtí, který znovu přivádí lidstvo do sboru, který je nyní opět úplný.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Chrám jako znamení Boží přítomnosti)

Mnozí z nás byli svým povoláním zprvu zaskočeni. A přesto jsme věděli, že povolání je něco většího než všechny ty překážky a že pokud nás skutečně volá Pán, dá nám všechno, co potřebujeme. Je jen dobře, že pomyslné roucho našeho povolání je nám zatím trochu velké, takže do něj musíme dorůstat, a že některé jeho aspekty jsou pro nás výzvou. Kdyby totiž odpovídalo našim představám nebo naší dosavadní zralosti, hrozilo by, že z něj brzy vyrosteme!

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Moje milá sestřičko Růženko,

dnes před 56 lety jsem byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Byla také neděle, protože dřív byla svěcení na svátek sv. Cyrila a Metoděje, ale za války byla přeložená na neděli. Je to svátek Navštívení, který byl zaveden v Čechách. Je to svátek setkání. Setkání v hloubce – ne jen povrchní – jsou milostí. Za těch dlouhých let jsem se setkal s tolika lidmi, povrchně i v hloubce. Mnohá setkání trvají, i když jen písemně jako s Vámi.
Vždyť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. Příští neděli chci o tom kázat. Církev musí dnes mnoho ztratit. Bude malá, musí začít znovu. Ztratí privilegia ve společnosti. Ale malá bude mnohem silnější, protože bude Církví Kristovou. Tam budou lidé cítit, že Bůh je v ní živoucí. Něco podobného platí i o řádech a kongregacích. (…)

V lásce Vás nesu před Pána!

P. Vladimír

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 2. července 2000)

Člověk musí vždy dělat jen jednu věc, nemůže dělat všechno najednou. Musí to být vždy jedna věc a v ní je třeba chápat všechno ostatní. Chce-li totiž člověk dělat to i ono, všechno naráz, a upouští od své cesty, aby si přivlastnil cestu někoho jiného, která se mu víc zamlouvá, způsobuje to u něho velkou nestálost… Ať člověk přijme dobrou cestu za svou a setrvá na ní už napořád, ale důležité je, aby tuto cestu přijal od Boha. Ať neusiluje dneska o jednu věc a zítra o druhou, a hlavně ať nemá obavy, že kvůli tomu něco zmešká. U Boha člověk nemůže nic promeškat. Bůh nemůže nic promeškat, a proto ani s ním nelze nic promeškat. Přijměte tedy od Boha jednu cestu a „vtahujte“ do ní všechno, co je dobré.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Talks of Instructions 22)

Buď pochválen Ježíš, že Vám otevírá přístup ke svému srdci. Je to přece tak velký dar tušit, jaká je jeho láska, a to i ve chvíli, kdy už nevíme nic, kdy je tma, kdy jako by vše zaplavily vlny nicoty: skrze víru vědět, že tu je, věřit v „odpuštění hříchů, vzkříšení těla, život věčný“.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jestliže citově nezakoušíme Jeho přítomnost, proč se tím znepokojovat? Máme-li prostou touhu po přijetí Jeho lásky, pomaloučku se v nás zapaluje plamen. Tento plamen lásky, oživovaný Duchem svatým, může být skomíravý, přece však hoří.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Charita, křesťanská láska, neznamená jen druhému něco dát, nýbrž být zraněn, nést v sobě zranění druhého člověka. Znamená také spojit svou a jeho akceschopnost, abychom se společně uzdravili z jeho nemoci, která se stala i mou nemocí.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)

Když jde o církev, nikdy žádné čistě sociologické vysvětlení, i kdyby sebevíc platilo v očích sociologa, nevyčerpá celé její tajemství. Není to podstatně Duch Boží, který zůstává v ní a který ji posílá do celého světa hlásat radostnou zvěst, aby prostoupila všechny lidi a všechny kultury láskou, jejíž je nositelkou? To je síla Ducha, přebývajícího v evangeliu, která vyvolává krizi a podporuje reformu všude, kde je evangelium hlásáno. Z toho vyplývá ustavičný dialog mezi radostnou zvěstí a kulturami, které oslovuje. Tento dialog nese plody také v naší vlastní kultuře.

Například, všimli jsme si dostatečně, že jisté takzvané „humanitární“ hodnoty, které dnes skoro všichni uznávají, zatímco ještě před pouhými padesáti lety tomu tak nebylo, jsou důsledkem vyzařování evangelia? Můžeme uvést zrušení otroctví v minulém století, ale teprve nedávno zrušení trestu smrti (které i křesťanské instituce těžko připustily), rovnost muže a ženy, odmítnutí mučení (které jistí vojenští kaplani u nás ještě nedávno ospravedlňovali). Někdo snad řekne, že evangelium se v tom dobře sekularizovalo. Ale co na tom, jestliže se radostná zvěst prozatím přestrojuje v lidská práva, jen když je hlásán Kristus, jen když dále září v tomto světě síla Ducha, třeba i anonymně. Konec konců, i svatý Pavel se ve své řeči k Athéňanům opíral o jejich „neznámého boha“, když jim chtěl zvěstovat Boha Ježíše Krista. Teprve na onom světě nám bude dáno nazírat celou skvělost toho, co je nám dáno prožívat na zemi prostřednictvím znamení a symbolů.

(André Louf, OCSO /1929–2010/, knižní rozhovor „V milosti Boží“)

Velice věřím v ono dílo, jímž je prohlubování lásky, zatímco zůstáváte uprostřed světa. Ať Vám Ježíš dá, abyste nikdy neztratila hluboký mír v srdci, abyste se vždy vírou přenesla přes všechny různé události, abyste plula jeho nebem: pak je snadné z každé události učinit oběť, pracovat, a přitom „se neopotřebovávat“.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)