KARMEL

Klíčem k četbě evangelia je číst je s otevřenou duší, bez předsudků, bez předpochopení. Proč? Protože evangelium je zvěst. Musíme je přijímat úplně stejně, jak přijímáme něco zcela nového. Když je někdo přijímá sterilně, jako ideologii nebo předsudek, pak do něj evangelium nemůže vstoupit. Evangelium se nás musí dotknout.

(papež František, O společnosti a politice, knižní rozhovor s Dominiquem Woltonem „The Path to Change“, 2018)

Prvních čtyřiadvacet let života jsem se v podstatě připravoval na dráhu katolického kněze. Narodil jsem se a byl jsem vychováván v římskokatolické rodině, chodil jsem do římskokatolických škol a vedl jsem život, v němž jsem se stýkal výhradně s římskými katolíky. Byl jsem římský katolík, nikoliv protestant. Byl jsem křesťan, nikoliv muslim, buddhista či hinduista. Byl jsem věřící, žádný pohan. Byl jsem běloch, nikoli černoch atd. Tyto velmi zřetelné hranice mi dávaly pocit, že jsem zaujal správné místo, že jsem plně chráněný, v naprostém bezpečí. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by se rozvedl, opustil kněžský stav nebo byl gay. Měl jsem naprosto jasnou představu o tom, co budu dělat, až se stanu knězem. Znal jsem to pravé učení a věděl jsem, jakou cestou se vydat, abych mohl vést mravný život. Během šesti let výuky v semináři jsem dostal naprosto jasně formulované pokyny, obklopen lidmi, kteří obdrželi tytéž pokyny…
Během let jsem však pochopil, že protestanti patří k církvi stejně jako katolíci, že hinduisté, buddhisté a muslimové věří v Boha stejně jako křesťané, že pohané se mohou navzájem milovat stejně jako věřící, že lidská pýcha je mnohorozměrná, že homosexuálně orientovaní lidé mají v rámci křesťanské komunity jedinečné poslání, že chudí náležejí k samotnému jádru církve a že Duch Boží vane, kudy chce. Všechna tato zjištění postupně prolomila mnoho bariér okolo mé dříve bezpečné zahrady a jejich zásluhou jsem si také plně uvědomil, že Boží smlouva s Božím lidem zahrnuje každého člověka. Pro mne osobně nastal čas hledání, kladení otázek a mučivého zápasu, čas hluboké osamělosti, čas, v němž nechyběly ani okamžiky bolestné vnitřní nejistoty a dvojznačných závěrů. Ježíš, jehož jsem poznal v mládí, zemřel. Vydal jsem se po skličující cestě do Emauz a začal jsem naslouchat hlasu Kohosi, kdo se ke mně na mé pouti připojil.

(Henri Nouwen /1932–1996/, My history with God)

Duchovní růst nejde nutně ruku v ruce s psychickým zlepšením. To může nastat, ale nemusí. Rozhodně nesmí být absolutním kritériem růstu. Člověk může být hluboce oddaný Kristu a toužit žít podle jeho vůle i navzdory své psychické křehkosti.
Zde přichází ke slovu milost, kdy se v lidech slabých a křehkých projevuje Kristova moc, kdy se v nich navzdory jejich křehkosti zjevuje Pán. Takoví jedinci mohou být vskutku cenní, protože nám ukazují, že Pán s oblibou působí ve slabých, a ne v silných a mocných. A Pána rovněž těší, jak na něj tito lidé ve své poníženosti spoléhají. Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha – včetně překážek na cestě, nesnází a naší psychické výbavy.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Je to zvláštní pohled, pozorujeme-li, jak si Bůh připravuje srdce maminek k záchraně jejich dětí. Nedá se ovšem pochybovat o tom, že je to utrpení požehnané a plodné.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vystavit se Božímu světlu znamená vědomě jít naproti skutečnosti, že v jasném denním světle vyplavou na povrch všechny naše chyby a nízkosti. Nejprve budou zjevné ostatním a postupem času, jak se světlo projasňuje, je uvidí i dotyčný člověk. Nejdřív totiž objevujeme průměrnost u těch druhých, až poté svou vlastní. Tohle riziko podstupujeme vždy, míříme-li někam vysoko. Trpíme pak o to intenzivněji, poněvadž máme pocit, že se stále jen vzdalujeme od svého cíle. (…) Odhalení průměrnosti u druhých, a posléze i u sebe, je cestou ke světlu, která je čím dál tím víc matoucí. Svatost, dokonalost, ctnosti: všechny tyto pojmy, které nechtěně interpretujeme jako odraz Absolutna v nás, se pomalu někam vytrácejí. Všechno, co ze mě může udělat středobod všeho, jakési autonomní krystalizační jádro, to vše musí zmizet, abych se mohl připodobnit vzkříšenému Kristu. Nezůstane už nic, jen vztah k Otci, oproštěný od jakéhokoli stvořeného bohatství: jen čirý vztah.

(Paroles de chartreux, Cerf 1987)

Radost není jen emoce. Je to rozhodnutí umístit své štěstí tam, kam správně patří, a držet se toho, co je pravdivé a skutečné, ať už to cítíme, nebo ne. Slunce existuje a svítí, i když zrovna vidíme jen zamračenou oblohu. Možná ho po nějakou dobu neuvidíme, ale můžeme si být jisti, že je na svém místě. Víme to odjakživa a občas si s tím vědomím budeme muset vystačit. Máme prostě milovat, jednat, modlit se a pracovat ve světle této pravdy.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Pokorný karmelitán bude oprávněně a s velkým jásotem radostně říkat: Pohleď, Královna nebe je mou Sestrou, proto jednám s důvěrou a mé srdce se nebude bát…

(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Speculum carmelitanum, Antverpy 1680)

Domnívám se, že když duše nalezne Boha, nepřestane ho hledat. Boha nelze hledat tím, že chodíme křížem krážem, nýbrž prostřednictvím tužeb našeho srdce. A když ho duše šťastně nalezne, její touha po něm se neuhasí, ale naopak rozhoří. Cožpak plnost radosti znamená vyčerpání touhy? Je to spíš jako olej vylitý do plamenů. Tak to je. Radost dojde svého naplnění, ale touha tím nekončí, a proto ani hledání Boha.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání na Píseň písní II)

Ne, Pán od něho nežádá sto tisíc franků, žádá mnohem víc, žádá vše. A teprve až dáme vše, přijde odpověď: ta nejčastěji neodstraní trní, ale způsobí, že to trní rozkvete.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí,
o pomoc volají, o štěstí prosí a chléb,
o záchranu z nemoci, viny a smrti.
Křesťané, pohané, všichni v tom,
všichni jsou stejní.

Lidé jdou k Bohu, když hodina nouze ho drtí,
je chudý, je potupen, přístřeší nemá a chléb,
je obklíčen hříchem, je sklíčen slabostí smrti.
Křesťané při Bohu stojí v jeho utrpení.

Ke všem lidem jde Bůh, když bída je drtí,
tělům i duším dosyta dává svůj chléb,
za křesťany, pohany umírá křížovou smrtí
a obojím dává odpuštění.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, báseň z nacistického vězení, léto 1944; překlad Václav Renč; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)