Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Dlouho mě trápila myšlenka, že jsem zavržen. Tato myšlenka se ve mně uhnízdila tak pevně, že by mě byl žádný člověk na světě nemohl přesvědčit o opaku. Nakonec jsem se však rozhodl modlit se odhodlaně k Bohu: oddal jsem se duchovnímu životu – jen z lásky k Tobě, Bože. Usiloval jsem stále o to konat všechno kvůli Tobě. Ať se se mnou teď stane cokoli, ať budu zavržen nebo spasen, chci provždy pokračovat v tom konat všechno z čisté lásky k Tobě. Zůstane mi pak aspoň toto jediné: že až do své smrti neudělám nic jiného, než že Tě budu milovat. Tato úzkost srdce mě svírala čtyři roky a já jsem v té době mnoho trpěl.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)
Jen jednoho je zapotřebí: odvážného, pevného rozhodnutí zříci se jednou provždy všeho a odevzdat se Bohu, a od této chvíle se s Ním smíme stále stýkat. Musí to být styk plný důvěry, bez velkých tajností, upřímný a čistý! Tak to chce Bůh! Potřebujeme obšťastňující poznání, že Bůh přebývá v nás, v největších hlubinách duše, a že se tam na Něho můžeme v každém okamžiku obracet. Zde Ho prosíme o pomoc, aby nám ukázal svou vůli, když si nejsme jisti; aby nám pomohl dobře vykonat, co nám ukládá. Všechno Mu můžeme svěřit, než to vykonáme. Poděkujme, když jsme všechno dokončili.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor, 25. listopadu 1667)
Mám-li příležitost udělat něco dobrého, obrátím se dětinně k Bohu a řeknu mu: Můj Bože, nedokážu to, když mi nepomůžeš. Tak se modlím a dostanu pak sílu shůry – víc než dost.
Jestliže jsem pochybil a nesplnil své povinnosti, vyznám před Bohem svoje chyby. Řeknu mu docela jednoduše: Pane, když mě ponecháš mně samotnému, nebude to nikdy lepší. Jen Ty můžeš zabránit mým pádům a jen Ty můžeš napravit, co je ve mně zvrácené. Pak už si s tím nedělám starosti. S Bohem se člověk musí stýkat s největší jednoduchostí, hovořit s Ním upřímně a otevřeně a žádat Ho o pomoc ve všem, co se nás týká. Nikdy nám ji neodepře. Udělal jsem s tím častou zkušenost.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)
Když někdy delší dobu nemyslím na Boha, neznepokojuji se. Vyznám Bohu svou ubohost a obrátím se k Němu s důvěrou tím větší, čím víc mě to mrzelo, že jsem na Něho mohl zapomenout.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)
Naším jediným úkolem je milovat Boha a radovat se z Něho. Očekávejme stále, bez velké úzkostlivosti, odpuštění hříchů pro krev Ježíše Krista, usilujme o to milovat Ho ze všech sil a z celého srdce. Zdá se, že Bůh projevuje svou lásku největším hříšníkům jako zvláštní znamení svého nezměrného milosrdenství.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)
Dobroto tak stará a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Nebuďte jako já, moji bratři! Jste mladí, využijte mé upřímné přiznání, které vám teď říkám: ve svých mladých letech jsem se tak málo zabýval službou Bohu. Ale vy se zcela zasvěťte jeho lásce! Kdybych Boha znal dříve, kdyby mi někdo dříve řekl ty věci, které já nyní říkám vám, nikdy bych tak neotálel a miloval bych ho už tehdy! Věřte mi, čas, který není využit k milování Boha, je čas ztracený!
(Vavřinec od Vzkříšení /1614–1691/, Elogi, zde parafrázuje výrok sv. Augustina)
Vstoupil jsem na Karmel pouze kvůli Boží lásce. Udělal jsem to jedině pro Něj. Ať budu zatracen nebo spasen, chci dál žít a konat všechno čistě pro lásku Boží. Ať se nakonec stane cokoli, mým ziskem bude to, že jsem jednal, jak nejlépe jsem mohl, abych Ho miloval až do posledního dne svého života.
(Vavřinec od Vzkříšení /1614–1691/)
Mikuláš Hermann – pozdější bratr Vavřinec od Vzkříšení – se narodil v roce 1614. V mládí se nechal naverbovat do třicetileté války, podílel se na plenění a drancování, unikl šibenici. Kvůli zranění se vrátil domů, tělesně i duševně se ale zotavoval jen pomalu. V roce 1640 vstoupil do karmelitánského kláštera v Paříži. Zde se mu znovu a znovu vracely vzpomínky na jeho vojenský život, pronásledoval ho strach. Deset let strávil v obavách a nepokoji, aniž by zakusil úlevu v modlitbě nebo skrze soucit druhého člověka. Až později mu bylo dopřáno, aby své utrpení uchopil jako znamení své velké lásky k Bohu a přijal svou životní cestu.
Kéž bychom byli zcela zvyklí na svaté cvičení zpřítomňování Boha; jak velice by se zmírnily všechny tělesné nemoci. Bůh často dopouští, že musíme trpět. Tím chce očistit naše nitro a vést nás k tomu, abychom zůstávali u Něho. Nemohu pochopit, jak může cítit bolest člověk, který je u Boha a jehož jedinou touhou je Bůh. Zakusil jsem už toho dost, abych o tom vyloučil každou pochybnost.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 13)
Ať už užíváš jakékoli léky, budou mít léčivý účinek jen v té míře, jak to připustí Bůh. Pochází-li bolesti od Něho, může je vyhojit jen On. Často pošle našemu tělu nějakou nemoc, aby tak uzdravil duši. Opatři si sílu a lék u Krále všech lékařů.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 12)
Neužitečné myšlenky všechno kazí. Jimi začíná každé zlo. Musíme je se vší rozhodnosti odmítat, jakmile zpozorujeme jejich vliv na práci, kterou právě konáme, nebo na naše nitro. Obraťme se v takovém případě zase ve vší prostotě k Bohu.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor)