KARMEL

Je živ Duch Lásky, který ve mně žije a který mě uchvátil už před dlouhým časem.
Živoucí, zaplavující, ovládající přítomnost. Právě On šíří Lásku a vytváří církev.
Mou svatostí bude to, že uvěřím v Něho, v Jeho přítomnost, a že se Mu vydám, aby mě ovládl.

(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, zápisky, 1952)

Církev překračuje sebe samu a tím nás učí „nacházet Boha ve všech věcech“. Nejen ho hledat namáhavě jako šperk v hromadě šrotu, ale najít ho jako toho, který tu již přede mnou vždycky byl…
Nejen díky této univerzalitě všudypřítomnosti Boha ve světě, ale také díky univerzalitě jeho úmyslů spásy světa nejsme ve světě ve všední den od Boha dále než ve svých modlitbách nebo při církevní bohoslužbě…
Napřed je třeba uvážit, že všechno, co tak zeširoka a halasně vystavuje na odiv své světské bytí, je čistý dar, podaný nám ne z nějaké nedotknutelné výše, nýbrž Bohem, který se ve svém daru snižuje tak hluboce, a nám přibližuje, jak jen může. Stvoření, stav milosti, skutek vykoupení se tu už nerozlišují: ani nemohou být rozlišeny, neboť Boží úmysl – sdílet se do krajnosti – je nedělitelný. Proto meditující křesťan může vnímat už v pouhém bytí věcí celý postoj Boha. Snad by bylo lehčí, alespoň zdánlivě, Boží postoj nacházet v krásách nedotčené přírody – les, hory, poušť moře… – ale proč by ho nebylo možné najít také v krajině člověkem utvářené, často tak škaredé; v lidských dílech, často únavně protivných: najít ho jako Boha, který trpělivě poskytuje prostor pro vynálezy svých tvorů? Jeho trpělivost a velkorysost bývá chápána jako nepřítomnost a prázdnota. Pro křesťansky meditujícího je milostiplnou blízkostí…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Drahá Marguerite,

K odpovědi na Tvůj dopis z 24. ledna si rád volím dnešní den Uvedení do chrámu – tyto Hromnice našich předků –, které se pro mě tento rok odehrávají v pochmurné atmosféře a zasmušilém rozjímání yserských břehů. (…) Jsem si jist, že toto ráno ráda uchopíš, jakoby do svých rukou, svou dobrou vůli, své naděje, své touhy, a také obavy, i svůj odpor a znechucení a přineseš tento tak živý, tak citlivý, tak rozechvělý svazeček k rozlišení, k libovůli, k očistnému působení našeho Pána. (…) Postoj, který nás staví plně do pravdy, je postoj Předložení sebe samého, v němž se mocně vystavíme mocnému působení nekonečné Bytosti, s horoucí touhou, aby nás pronikla a proměnila v Sebe samu.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. února 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Jsme povoláni dávat růst kultuře milosrdenství, založené na znovuobjevování setkávání s druhými; kultuře, v níž se nikdo nedívá na druhého lhostejně, ani neodvrací zrak, když vidí utrpení bratří. Skutky milosrdenství jsou „rukodělné“, žádný není stejný jako druhý; naše ruce je mohou utvářet tisícero způsoby a třebaže Bůh, který je inspiruje, je jediný, a jsou z jediné „materie“, kterou je samo milosrdenství, každý nabývá odlišnou formu.
„Chudé máte mezi sebou vždycky“, říká Ježíš svým učedníkům. Nemáme alibi, které by ospravedlňovalo netečnost, když víme, že se Ježíš ztotožnil s každým z nich.

(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 20; 2016)

Jednou z příčin neklidu mnoha křesťanů je bezpochyby mentalita, jež si libuje ve statistikách. Přikládá se jim největší důležitost. Co všechno se už v křesťanském světě počítalo! „Vytrubuje se“ účast na nedělní mši, křty, přijímání, kněžská a řeholní povolání atd.! Všechno podlehlo statistikám a vzestupným grafům! Jistě, jsou to údaje užitečné k poznání a jsou cenné pro toho, kdo je umí použít. Rizikem je přičítat jim neúměrnou důležitost ve srovnání s hlubokým hnutím, jež oživuje Boží lid a jež se nedá nikdy zachytit čísly. Když chtěl David ve Starém zákoně spočítat své poddané, Bůh jej za to přísně potrestal. A když šel Gedeon bojovat proti Midjancům s vojskem, které považoval za silné, vyzval ho Bůh, aby poslal většinu domů. Protože když jde o Boží království, není nikdy důležitý počet, nýbrž určitá skrytá kvalita, zřídka viditelná navenek a rozhodně nikdy neodpovídající kvantitě.

(André Louf, OCSO /1929–2010/, knižní rozhovor „V milosti Boží“)

Neklesejte na mysli proto, že jste se přistihli při takové či onaké slabosti. To se nám přihodí desetkrát za den. Tehdy se znovu obracíme k Bohu a opět seznáváme, jak je vůči našim ubohým srdcím něžný a trpělivý.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Svatý Tomáš Akvinský udává tři ukazatele, podle nichž můžeme rozpoznat skutečný předmět naší životní orientace:

1. id in quo maxime delectatur:
   … to, co mi přináší největší potěšení …
2. id cui maxime intendit:
   … to, k čemu nejvíce tíhnu …
3. id in quo praecipue vult quilibet convivere amico:
   … to, co bych nejraději sdílel s přítelem …

(citováno podle zápisků otce Jeronýma /1907–1985/, mnicha trapistického kláštera v Sept-Fons)

Rád si Boha představuji jako štědrého otce, který přijímá syna, jenž odešel a utratil celé jmění, a vrací se zraněný… přijímá ho. A podle evangelia si syn „připravil řeč“: „Tatínku, zhřešil jsem proti nebi, proti tobě…“. Ale otec ho svým objetím téměř nenechal promluvit. Rád myslím na Boha s tímto objetím. Když jdu a říkám: „Ale, já jsem v tom selhal…“, rád na něj pomyslím, jak mě obejme a říká: „Ale pokračuj, pokračuj, pokračuj.“ Líbí se mi, jak mi říká: „Ale, pokračuj, pokračuj.“ Je to Hospodin, který nás povzbuzuje, který se nepohoršuje nad našimi hříchy, protože je Otec a doprovází nás. Považuje za samozřejmé, že jsme hříšníci.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Podle mě je skutečně třeba nastolit zdravý smír mezi Bohem a Světem, mezi touhami po odpoutanosti od světa, které jsou vlastní křesťanství, a nevykořenitelnou vášní, která nás celé rozechvívá, jakmile zakusíme něco z duše velkého Celku, jehož jsme nepopiratelnou součástí. (…) Správně spatřuješ velkou oporu ve sv. Pavlovi. Je to ten nejspolehlivější teoretik s nádechem jistého křesťanského panteismu. Pro něho k sobě všechny síly v hloubce přiléhají, spojují se a lidství našeho Pána se jich ujímá a přetavuje je v přesahující a osobní jednotu. Sv. Pavel hovoří ve vztahu ke světu nejméně tolik jako ve vztahu k jednotlivci. A to je jeden z důvodů, proč mě jeho četba zajímá víc než všechny ostatní.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. února 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Na co máme nárok, to chceme dostat do písmene, ale na druhých požadujeme, aby svá práva uplatňovali zdrženlivě; své postavení si bráníme puntičkářsky, ale po jiných chceme, aby byli pokorní a ústupní; na bližního si stěžujeme hned, ale na nás by si neměl stěžovat nikdo; když něco uděláme pro druhého, vždycky nám to připadá jako velká laskavost, ale to, co on udělá pro nás, nám připadá nicotné.
Filoteo, měř stejně a buď ve svých činech spravedlivá; vždycky se vžij do postavení bližního, a jeho si představ na svém vlastním místě – tak budeš posuzovat správně; při koupi buď jako prodavačka, při prodeji jako zákaznice – a budeš prodávat i kupovat spravedlivě. Všechny tyto nespravedlnosti jsou malé, a proto nezavazují k náhradě (jestliže jenom stroze požadujeme to, co je pro nás výhodné), zato však nás zavazují k polepšení, neboť jsou to velké nedostatky rozumnosti i lásky…

(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 3, kap. XXXVI)