KARMEL

Jsi přede mnou jako Zmrtvýchvstalý ... Zmrtvýchvstalý přede mnou, už neumíráš ... Jsi tu, přede mnou, navždy šťasten. Už nikdy, nikdy, nikdy se Tě nedotkne ani stín žalu ... Už nikdy nepoznáš nic jiného než nevýslovné, nepochopitelné nebeské štěstí ... Ó můj věčně blažený, milovaný Pane, jak je dobré hledět na Tebe ... Dívat se na Tebe a říkat si, že Ty, který jsi zde, trůníš neotřesitelně na věky v nejvyšší blaženosti. Ach, dostávám závrať, protože nemám ani slova ani myšlenky ani city, jaké bych chtěl mít. Ó můj Bože, i já jsem blažen, protože Ty jsi blažen. Nepochybně si přeji, abych byl blažen, abych byl jednoho dne u Tebe v nebi ... Avšak, Bože můj, konec konců je něco většího než moje blaženost, totiž Tvoje blaženost, nebo, lépe řečeno, Tvoje blaženost je mojí blažeností: nebeská blaženost spočívá přece podstatně v tom, abychom Tě milovali a viděli Tě šťastného ..., ne pouze v tom, ale především v tom ... Jsi blažen, jsi zde přede mnou. Už není smrti, žalu, smutku kříže, ani jediného vzdechu ani jediného přání ... Blaženost, věčná, nekonečně veliká a obsáhlá blaženost Tě zahaluje, neomezeně Tě proniká. Ó můj Ježíši, jsi šťasten, dokonale šťasten navždy! Aleluja, aleluja!

(Charles de Foucauld (1858–1916), zápisky, slavnost Zmrtvýchvstání Páně)

Zajásejte již
zástupy andělů v nebi!
Zaskvějte se v slávě, božská tajemství!
K vítězství tak mocného Krále zazni, polnice, a zvěstuj spásu!
Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále,
pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!
Raduj se i ty, matko Církvi,
zkrášlená leskem tak jasného světla!
A v mohutném zpěvu lidu ať tento svatý dům Boží
zní ozvěnou té radosti!

(úvodní verše chvalozpěvu Exultet; 5.–7. století)

Pane a Bože, ležíme před Tvou Nejsvětější Tváří v celé své bezmoci! Jsme pohřebištěm svých vlastních hříchů, jsme pohřebištěm Tvého spravedlivého soudu…
Pane a Bože, kéž jsme vedeni Tvým dechem, přejdi nad námi v opojení Tvého Svatého Ducha! Vejdi do našich kamenných těl, vejdi do našich kamenných srdcí, vejdi do našeho kamenného ducha! Pane Bože, kéž burácí síla Tvého stvoření! Nedopusť, aby byly naše hříchy větší; aby bylo větší naše zoufalství; nedopusť, aby byla větší naše nepřístupnost! Přejdi nad námi, Pane Bože, v moci svého ohně, v moci své vichřice!
Vyřkni své Slovo, jímž vznikla nebesa a země! Vyřkni své Slovo, jímž v hodině Golgoty vznikla Nová smlouva! Vyřkni své Slovo, v této naší hodině, abychom se stali Tvým novým národem, Tvou novou církví, Tvou novou západní civilizací! Vyburcuj nás ze spánku, aby byl probuzen pramen Tvého světla, pramen Tvé lásky, pramen Tvého života v nás. Kéž nás přemůžeš svou nekonečnou láskou! Svatý Bože Otče, Synu a Duchu Svatý, kéž proudíš nad námi, kéž proudíš skrze nás, kéž proudíš z nás do celého světa! Kéž se nebe a země stanou jediným proudem, jediným vlněním a dmutím Tvého světla, Tvé lásky, Tvého života, jedinými potřikrát svatými Velikonocemi.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 14; v době 2. světové války)

Věčný Bože, prosíme Tě, zahrň nás do svého svatého kříže, který je Tvou pošetilostí, který je Tvou bídou, a tedy Tvou blažeností a slávou. Kéž prosíme o to, co žádáme od nevěsty Syna, od dcery Otce, od schrány Ducha svatého: Kéž jsem opojen Tvým křížem (fac me cruce inebriari¹), skandálem Tvého kříže, bláznovstvím Tvého kříže, Tvou láskou nade všechny lásky.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 10; v době 2. světové války)

¹ Verš ze sekvence Stabat Mater.

Ó knězi, drahý knězi, pomysli na svou důstojnost, na nesmazatelné znamení, které bylo do tebe vtisknuto při svěcení, na své posvěcené ruce. (…) Je jen jediný program tvého kněžského života: Ježíš v tobě a ty v Ježíši. Ježíš přítomný v tobě, aby ses mu daroval, a ty v Ježíši, abys ho předával duším. Nepatříš už světu – jako kněz jsi Boží beránek. S ním jsi ukřižován, stal ses výkupnou obětí za spásu druhých.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, deníkový zápis, 1. září 1970)

Když se zdá, Bože, že jsi daleko
Připomeň mi, žes za mne dal Syna
Obětoval to nejdražší, cos měl

On ukázal lásku do krajnosti
Za mne se nechal vyloučit z lidu
Odsoudit jako vyvrhel, zločinec

Nikdo mu neděkoval, netleskal
Tys též neodpověděl, když volal
Vržený do tmy Boha neslyší

Přesto ti odevzdal svého ducha
Nepřestal milovat, neměl zlobu
Proto musel zvítězit nad smrtí

Dej, ať ho poznám, ať ho obejmu
Když přijde v bolesti nebo v bratru
V kříži je nejblíž, je z druhé strany

(Jan Graubner / *1948/, V tichu duchovních cvičení VI.)

Nikdy nezoufejme, vždy mějme naději! Jsme na pokraji propasti, hyneme, zasloužíme si zahynout, po právu musíme zahynout, po našem mnohém nevděku hyneme: jsme to právě my, koho Ježíš přichází zachránit, spasit. Přichází ve své nekonečné dobrotě a moci zachránit ty, kteří hynou. Ať v něho všechno doufá do poslední minuty, do posledního dechu!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)

Kvůli minulosti se nemusíte trápit. K „vykoupení času“ existuje jeden prostředek. Lze to učinit jediným úkonem veliké lásky jako dobrý lotr na kříži: a odpověď, kterou dává Ježíš, člověkem zatřese:

Dnes budeš – jak rychle!
se mnou – v jaké společnosti!
v ráji – na jakém místě!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Dobrá paní Cassinettinová mě požádala, abych se jí podepsal na obrázek a připsal nějakou myšlenku. Napadlo mě toto: „In cruce mea requies“(1) a měl jsem silný vnitřní pocit onoho pravého odpočinutí a pokoje, který najdeme jen v kříži. Odhodlejme se tedy, drahá matko, říci celým srdcem spolu s nevěstou: „Fasciculus mirrhae dilectus meus mihi inter ubera mea commorabitur.“(2) Utrpení, nejmilejší matko, pomine, ale to, co po něm bude následovat, co nyní nemůžeme chápat, to nebude mít konce.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 5. července 1647)

(1): V mém kříži [najdeš] odpočinek. Snad se jedná o názvuk na verš svatodušní sekvence: in labore requies – v práci libý pokoji.
(2): Svazeček myrhy je můj milý, mezi mými ňadry odpočívá. První slova verše z Písně písní (Pís 1,13) – Fasciculus mirrhae – tvoří zároveň název oblíbené modlitební knihy z počátku 16. století, která rozjímala o utrpení Páně a patřila tou dobou k nejčastěji vydávaným spisům.

Jak nemít až bláznivou naději při pomyšlení na tu ukřižovanou Lásku? Tím chci říci, že přece své naději nemáme klást žádné meze. Před Bohem se vždycky musíme chvět, ale mnohem více před jeho láskou než před jeho spravedlností.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)