KARMEL

Věčný Bože, prosíme Tě, zahrň nás do svého svatého kříže, který je Tvou pošetilostí, který je Tvou bídou, a tedy Tvou blažeností a slávou. Kéž prosíme o to, co žádáme od nevěsty Syna, od dcery Otce, od schrány Ducha svatého: Kéž jsem opojen Tvým křížem (fac me cruce inebriari¹), skandálem Tvého kříže, bláznovstvím Tvého kříže, Tvou láskou nade všechny lásky.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 10; v době 2. světové války)

¹ Verš ze sekvence Stabat Mater.

Ó knězi, drahý knězi, pomysli na svou důstojnost, na nesmazatelné znamení, které bylo do tebe vtisknuto při svěcení, na své posvěcené ruce. (…) Je jen jediný program tvého kněžského života: Ježíš v tobě a ty v Ježíši. Ježíš přítomný v tobě, aby ses mu daroval, a ty v Ježíši, abys ho předával duším. Nepatříš už světu – jako kněz jsi Boží beránek. S ním jsi ukřižován, stal ses výkupnou obětí za spásu druhých.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, deníkový zápis, 1. září 1970)

Když se zdá, Bože, že jsi daleko
Připomeň mi, žes za mne dal Syna
Obětoval to nejdražší, cos měl

On ukázal lásku do krajnosti
Za mne se nechal vyloučit z lidu
Odsoudit jako vyvrhel, zločinec

Nikdo mu neděkoval, netleskal
Tys též neodpověděl, když volal
Vržený do tmy Boha neslyší

Přesto ti odevzdal svého ducha
Nepřestal milovat, neměl zlobu
Proto musel zvítězit nad smrtí

Dej, ať ho poznám, ať ho obejmu
Když přijde v bolesti nebo v bratru
V kříži je nejblíž, je z druhé strany

(Jan Graubner / *1948/, V tichu duchovních cvičení VI.)

Nikdy nezoufejme, vždy mějme naději! Jsme na pokraji propasti, hyneme, zasloužíme si zahynout, po právu musíme zahynout, po našem mnohém nevděku hyneme: jsme to právě my, koho Ježíš přichází zachránit, spasit. Přichází ve své nekonečné dobrotě a moci zachránit ty, kteří hynou. Ať v něho všechno doufá do poslední minuty, do posledního dechu!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)

Kvůli minulosti se nemusíte trápit. K „vykoupení času“ existuje jeden prostředek. Lze to učinit jediným úkonem veliké lásky jako dobrý lotr na kříži: a odpověď, kterou dává Ježíš, člověkem zatřese:

Dnes budeš – jak rychle!
se mnou – v jaké společnosti!
v ráji – na jakém místě!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Dobrá paní Cassinettinová mě požádala, abych se jí podepsal na obrázek a připsal nějakou myšlenku. Napadlo mě toto: „In cruce mea requies“(1) a měl jsem silný vnitřní pocit onoho pravého odpočinutí a pokoje, který najdeme jen v kříži. Odhodlejme se tedy, drahá matko, říci celým srdcem spolu s nevěstou: „Fasciculus mirrhae dilectus meus mihi inter ubera mea commorabitur.“(2) Utrpení, nejmilejší matko, pomine, ale to, co po něm bude následovat, co nyní nemůžeme chápat, to nebude mít konce.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 5. července 1647)

(1): V mém kříži [najdeš] odpočinek. Snad se jedná o názvuk na verš svatodušní sekvence: in labore requies – v práci libý pokoji.
(2): Svazeček myrhy je můj milý, mezi mými ňadry odpočívá. První slova verše z Písně písní (Pís 1,13) – Fasciculus mirrhae – tvoří zároveň název oblíbené modlitební knihy z počátku 16. století, která rozjímala o utrpení Páně a patřila tou dobou k nejčastěji vydávaným spisům.

Jak nemít až bláznivou naději při pomyšlení na tu ukřižovanou Lásku? Tím chci říci, že přece své naději nemáme klást žádné meze. Před Bohem se vždycky musíme chvět, ale mnohem více před jeho láskou než před jeho spravedlností.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Náš Bože, rozpraskané a rozervané je lůno naší země, rozpraskané a rozervané je lůno skýtající bezpečí – lůno našich domů a světnic, Bože, rozpraskané a rozervané je lůno našich srdcí!
Pane a Bože, kéž nad tímto rozpraskaným a rozervaným lůnem naší země, našich měst, našich světnic, našich srdcí nastane ráno zvěstování. Jako se na počátku světa vznášel Tvůj Duch Svatý nad temnotou bezuzdného chaosu; a jako při dovršení času Tvůj Duch Svatý sestoupil na zpustošený svět, na zpustošenou Palestinu, na zpustošenou Starou smlouvu a také na Marii, poslední ze zpustošeného a zničeného plemene: Bože, kéž nad námi nastane ráno zvěstování!
Předkládáme Ti svou bídu, předkládáme Ti své utrpení, předkládáme Ti svoji rozervanost, předkládáme Ti svá srdce, jež se staví na odpor!
Bože, dej, ať s dokonalou otevřeností a odhodlaností přijímáme Tvůj život, neseme Tvůj život, darujeme Tvůj život ze své bídy, ze svého utrpení, ze své ubohosti, ze svých bolestí!
Bože, mohli bychom snad tušit, mohli bychom snad uvěřit, že bys na nás chtěl v této hodině vložit slávu své nejsvětější Matky a nechat ji proudit do našich srdcí?
Bože, děkujeme Ti uprostřed svého utrpení, uprostřed své ubohosti a prosíme s Tvojí nevěstou, prosíme s Tvojí Matkou, prosíme s tou, která se v nás stala lůnem světa, prosíme: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle Tvého slova“. – „Velebí má duše Hospodina, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté!“

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 25; v době 2. světové války)

Té trýzni, o níž se zmiňujete, rozumím. V životě nadcházejí chvíle, kdy na nás padne cosi, co se podobá jedné kapce z oné záplavy trýzně, která se přelila přes Ježíše při jeho agonii. Nepodléhejte tomu, neboť v takových chvílích je nám dopřáno vykonat možná ty nejkrásnější úkony lásky v celém životě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zůstaň slabý
Naše slabost nás nutí k důvěře.
Otec sám nás nechává ve slabosti
aby nás v důvěře zocelil.
Mohl by nás lépe vybavit charismaty
ale nedělá to.

Slabost je příprava na smrt.

V umírání budeme slabí.
I vůle bude slabá, zdecimovaná utrpením umírání.
Zůstane jen důvěra v Otcovu lásku.

Jen se nepřestat snažit
nepřestat tíhnout k Otci
nepřestat toužit být Kristu podobnější

být s Kristem jedno.

Bůh nás tak velice obdarovává
a my to prožíváme, jako by nás o všechno obíral.

 (P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, 1964–75)