KARMEL

Co přimělo tě, že jsi našel cestu ke mně,
můj sladký Ježíši, s nabídkou přátelství?
Když často na mé dveře tiše klepal jsi,
nechal jsem tě stát venku v chladné noci, ve tmě.

Vyslýchali mě neustále, ve dne i v noci. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se doslova neudržel na nohou. Když mě vodili od jednoho soudce k druhému, museli mě podpírat, abych neupadl na zem. Mimoto jsem byl vyhladovělý, protože k jídlu mi dávali jen trochu polévky a 300 gramů chleba denně.

Dne 18. června 1859 vstoupila piemontská vojska do Montevarchi. První vojáci, kteří přišli, si v klášteře zřídili kuchyni. Starosta to věděl, ale byl bojácný a zbabělý, myslel, že je lépe se přizpůsobit a nechat věci, aby šly svým směrem, a aby byli vojáci spokojení. Choval se úplně stejně jako Pilát …
Moje bolest u srdce se ještě zvětšila a nedokážu vyjádřit, jaké to pro mě bylo soužení, když jsem si představila, že máme v klášteře ozbrojené jednotky. Svěřila jsem se do Pánových rukou a tam jsem se už nebála.

Pane, ty jsi po všechen čas nemocný láskou ke mně,
to jsi dokázal sám na sobě:
Vepsal jsi mě
do knihy božství,
namaloval jsi mě do svého čistého lidství,
vryl jsi mě do svaté rány svého srdce,
abys na mě nikdy nezapomněl,
a do svých rukou,
abys mi rozděloval svou milost,
a do svých nohou,
aby ses ode mne nikdy nevzdálil.

(Mechtilda z Magdeburku /1207–1282/)

Dne 16. července roku 1870 vyhlásila Francie válku Prusku. Početnější a lépe vybavená pruská armáda se však rychle dostala do protiútoku a od severovýchodu postupovala Francií. Když v prosinci přicházeli Prusové do Le Mans, přepadl Louise a Zélii strach o Pavlínu a Marii, které tam stále pobývaly v klášteře Navštívení. Zélie se proto vydala do oblasti zpustošené válkou, aby dcery vyzvedla: „Je v tom vidět jenom smutek a plenění, je mi z toho těžko u srdce. … Jsme opravdu nešťastní tak jako nikdy.“

Od zážitku bombardování v naší ulici za války jsem se hodně často snažil být nablízku Bohu a utíkal se k Němu jako do krytu, jak to říká jedna mešní antifona. Pracoval jsem v konstrukci. Němci tahali mladé techniky z různých oddělení do výroby. Tam šlo o život … když se do součástky trochu víc kleplo kladivem, měl člověk na krku sabotáž. Dělal jsem to čtvrt roku a dospěl jsem k závěru, že jestli nepřiletí Angličané a nerozbijí Škodovku, je se mnou konec. Špehové výrobu sledovali a udávali. Každý den chodilo gestapo a někoho odvedlo. Míval jsem jenom denní směnu, ale výroba jela i v noci. Jednou ráno jsem měl takové vnitřní naléhání: „Dnes jdi na odpolední směnu!“ Tak jsem šel – a v deset hodin dopoledne srovnali Angličané dělovku na hromadu cihel…

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Neplánovaných deset besed)

Nějak příliš přemýšlíme o atomové bombě. „Jak máme žít v atomové době?“ Jsem v pokušení odpovědět: „Asi jako kdybyste žili v 16. století, kdy byl v Londýně mor téměř každoročním návštěvníkem, nebo kdybyste žili v časech Vikingů, kdy se nájezdníci ze Skandinávie mohli kterékoliv noci vylodit a podříznout vás, nebo jako když již dnes žijete ve věku rakoviny, syfilis, obrny, leteckých útoků, vlakových neštěstí či automobilových nehod.“

Milé dítě,

mám možnost odpovědět na oba Vaše přemilé dopisy z 15. a 28. února, které přišly současně. Jsem nešťastný nad tím, že Vám nemohu hmotně nijak pomoci. Ty ubohé zásilky čokolády jsou teď zakázány, a přitom nám tady neschází nic: ani jídlo, ani uhlí. Ach, kdybych Vám mohl být nějak užitečný! Z celého srdce bych si přál mít Vás zde nebo v Itálii, kam bych Vám mohl něco poslat. Všechny ty přehrady, navršené krutostí lidí, dokáže teď překročit už jen Spasitelova láska.

„Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít…“ Jak závažná slova! Netřeba je komentovat. Máme je přijmout vírou a dobře pochopit, že o to, co můžeme pro druhého člověka udělat a neuděláme, jsme vlastní nedbalostí připravili svého Pána… Hovoří se o tom, co nevykonáme. O tom, co bychom sice učinit mohli, ale pro vlastní nedbalost neučiníme. Tento člověk, který prochází kolem a je chudý, nahý, na cestě, trpící, po nás nic nežádá, ale je údem Ježíšovým, je kusem Ježíše, částí Ježíše; necháme-li ho projít a nedáme mu nic z toho, co potřebuje, nechali jsme projít Ježíše…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Aux plus petits des mes frères)

Začal rok 1943 a týdny chvátaly směrem k postu. Půst mimo jiné znamená konec s dopisy – mniši ani nedostávají poštu ani nepíší. Poslední zpráva, kterou jsem dostal před Popeleční středou, byla o tom, že bratr plánuje svatbu na konec února. Musel jsem si počkat do Velikonoc, jestli to skutečně udělal.