Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Můj Ježíši, když jsem nepochopená a má duše je unavená, toužím zůstat chvíli sama jen s Tebou. Řeč smrtelníků mě nepotěší, neposílej mi, Pane, takové vyslance, kteří mluví jen sami ze sebe, co jim nadiktuje jejich přirozenost. Takoví těšitelé mě velice unavují.
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1461)
Není o tom pochyby, musíte nadále pokračovat v každodenním díle, v temnotě víry, nedívat se po konkrétních výsledcích (může se zdát, že neexistují), ale upírat oči na onu Lásku, která Vám z hloubi nebe otevírá svou náruč. V pátek byl svátek svatého Jana od Kříže. Víte, co říká o temnotě: že je lepší a bezpečnější než světlo. Přijměte ji s touto láskou a ona Vás, ať si je jakkoli bolestná, nikdy nerozdrtí.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Tvůj krásný dopis mě velmi potěšil, je potravou pro mou duši. (…) Ve mně není stále nic, stále temná noc. Kdepak je doba, kdy jsem četla uchvácená, silná, odvážná, svatého Jana od Kříže a s duší rozradostněnou vzlétala tak vysoko! Minula doba, kdy jsme „splétaly girlandy z květin a vybraných smaragdů za čerstvých jiter…“
Vše, co přichází z jeho rukou, je dobré, protože to jsou ruce lásky. Jestliže nám občas svým dotekem působí tak velikou bolest, pak je to, jak říká svatý Jan od Kříže, ne proto, že by jim chyběla něha, ale proto, že naše zranění jsou příliš veliká.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Ó lásko, nevýslovná lásko,
jestliže v době, kdy byl člověk stromem smrti,
jsi ho změnil ve strom života tím,
že ses narouboval na člověka, ty, živote…
jestliže jsi toto udělal, můžeš tedy nyní
zachránit celý svět, který se neumí naroubovat na tebe.
(…)
Vtělení pramení z Boží dobroty, ale jako první se nám ukáže jedna tak úžasná, zářivá a překvapivá věc, že září jako oslepující znamení: totiž nekonečná pokora, již toto tajemství skrývá…
Teologové toho napsali mnoho o Vtělení jako ústředním momentu našeho vykoupení a vrcholném okamžiku v dramatu dějin spásy. Málokdy se ale zamýšlíme nad základním smyslem této nauky, že totiž i Bůh zná pocit zimy, únavy, hladu a bolesti, protože také On přijal tělo.
Znovu mám před očima všechna ta hnutí a touhy, které mne kdysi dovedly až k onomu „ano“, jež bylo odpovědí na mé vlastní povolání. Rád se čas od času k té chvíli vracím. Je dobré vybavovat si znovu a znovu ony situace, ve kterých naše srdce sehrálo významnou roli – a snažit se zareagovat stejně dobře jako kdysi, nebo, je-li to možné, ještě lépe.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, dopis spolubratru, 3. března 1976)
Když se studem zardívají,
nešťastní ze svých potomků,
po cestě pádu putujících,
tehdy voláš hlasem jasným,
pozvedajíc tak lidi
z toho pádu zlomyslného.
(Hildegarda z Bingenu /1098–1179/, mariánská antifona Cum erubuerint, překlad Miroslav Zvelebil)
Můj Bože, jak jsi dobrý! V tutéž chvíli, kdy Adama trestáš, dáváš mu naději na větší slávu a větší štěstí: necháváš jej zdálky zahlédnout toto „sémě“ a tu požehnanou ženu, jejíž nohou bude rozdrcena hlava hada…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, Qui peut résister à Dieu)
Neztrácej odvahu, pokud nedokážeš hovořit a uvažovat a nedokážeš nic říct našemu Pánu: on ví nejlépe, jak jsme ubozí. Kdo je schopen říci něco Slovu, Věčnému Slovu, nestvořené Boží Moudrosti? I mně se často stává totéž a nemyslím si proto, že by má modlitba byla špatná, neboť účelem modlitby je zapálit se láskou k našemu Bohu. Stačí jen být v jeho přítomnosti, stačí jen pohled na něj, abychom ho milovali, a fascinováni jeho krásou mu nemůžeme říkat nic jiného, než že ho milujeme.
(Terezie z Los Andes /1900–1920/, dopis přítelkyni, DP 109)