KARMEL

Nehleďte příliš na svou ubohost a na své nedostatky. Dokonce na to na všechno zapomeňte. A tehdy se Váš život ještě více rozzáří. Každý večer prosíme, aby nám to vše Bůh odpustil. Víme, že on to vše zahladí. A už na to nemysleme. Často musíme umět říci „děkuji“. To otevírá srdce i život.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ó lásko nepochopitelná! Komu říkáš: dcero má?
Já ti říkám: Otče věčný!
Snažně tě prosím, nejmilosrdnější Bože,
abych byla částí ohně Tvé lásky všem Tvým služebníkům.
Tvá pravda řekla: „Hledejte a naleznete, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno“.
Tluču na dveře Tvé pravdy, hledám,
volám před Tvou velebností,
prosím o Tvé milosrdenství pro celý svět a zvláště pro Tvou svatou Církev.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 26)

Podzim

Jakoby zdálky padá, padá listí,
jak z dalekých vadnoucích zahrad v nebi;
padá s odmítajícím pohybem.

A za nocí zas padá těžká zem,
z hvězd ze všech padá do osamělosti.

Padáme všichni, i ta ruka tady.
Pohleď, ta druhá: padá prostě vše.

A přec je Kdosi, kdo ty všechny pády
nesmírně něžně drží v ruce své.

(Rainer Maria Rilke /1875–1926/, překlad Lumír Čivrný)

S pokornou vírou, která se vždy dotýká Pánova srdce, Mu opakujte: „Já nejsem nic, ale Ty jsi všechno. Nemám nic, ale Ty máš všechno. Nemohu nic, ale Ty můžeš všechno. To, oč Tě dnes žádám, je mnohem lehčí než přemístit horu, a takovou odměnu jsi slíbil za víru jako hořčičné zrno.“

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/489)

„Věř tomu, že konat své povinnosti znamená mě milovat. Můžeš mě tak milovat celý den. Ty si toho ani nevšimneš, ale já o tom vím.“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 3. října 1944, označený nadpisem „uprostřed tisíce povinností“)

Víra roste tehdy, je-li prožívána jako zkušenost přijaté lásky a předávána dál jako zakoušená milost a radost. (…) Jedině skrze víru víra roste a posiluje se. Neexistuje jiná možnost, jak získat jistotu ohledně svého života, než svěřovat se stále dokonaleji do náruče lásky, která se zdá být vždy větší, neboť má svůj původ v Bohu.

(Benedikt XVI., apoštolský list Porta fidei, odst. 7)

Právě když jsme pořádně zkrušení, plní hořkosti, k smrti znavení a když už nevíme, co by na nás mohl někdo mít rád, je nám on zcela nablízku, je niterněji přítomen v naší duši než v dobách, kdy ji zažíhá svou láskou. Nadcházejí chvíle žebroty, ba dokonce vnitřního znecitlivění, kdy už ani nedokážeme o cokoli prosit, ale kdy je duše před ním jako nuzačka, příliš sklíčená, aby cokoli říkala. A pak nová vzplanutí, o nichž nevíme, jak ani odkud přicházejí. A prostřednictvím těchto střídavých stavů, které prožíváte Vy i já a každá konečná duše toužící po nekonečnu, se v nás naplňuje jeho požehnané a tajemné dílo, jež nevidíme.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Díky, díky Ti, Otče věčný,
žes nepohrdl mnou, svým tvorem,
neodvrátil jsi ode mne svou tvář
a neodmítl jsi mé touhy.
Ty, světlo, přišel jsi ke mně, temnotám;
Ty, živote, ke mně, která jsem smrt;
Ty, lékaři, k mým těžkým nemocem;
Ty, věčná čistoto, ke mně plné bláta nesčetných hříchů;
Ty, nekonečný, ke mně konečné;
Ty, moudrosti, ke mně, která jsem pošetilostí.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 10)

Oheň lásky k lidem, jež miluje Bůh, vás stravuje stejně jako oheň Boží lásky – a je to ta samá láska. Spaluje vás hladem po nadpřirozeném štěstí nejprve pro ty lidi, jež znáte, pak pro ty, o nichž jste sotva slyšeli, a nakonec pro všechny. Tento oheň vás spaluje touhou, která nevede okamžitě k činu, ale k Bohu. A rychlým, míruplným, spalujícím proudem této touhy jste neseni k modlitbě spíš než k činu … (…)
Svatá Terezie z Avily, pros našeho Boha, aby naplnil svět ohnivými řekami spásy…

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 15. října 1948)

Člověk, který miluje a chce být milován, musí trávit svůj čas v blízkosti svého přítele tak, aby na něj mohl občas pohlédnout a čekat, až uslyší jeho hlas. Tváří v tvář nebo bok po boku; v každém případě velmi blízko. (…) Proč na sebe brát úkoly, které nás od přítele vzdalují – a namlouvat si, že je plníme kvůli němu? Žádný hrdinský čin, který vykonáme, žádná oběť, kterou pro milovaného – ale daleko od něho – přineseme, nebude mít takovou hodnotu jako prosté setrvání po jeho boku. Velkými činy a oběťmi si hrdina jistě může získat lásku druhých, ale jen v případě, že se zrodily z důvěrné blízkosti, která jim předcházela nebo po nich bude následovat…
Žádná oběť není dost velká, jde-li o to, abyste mohli být spolu nebo – jelikož mluvíme o Boží blízkosti – abyste v klidu pobýval před Bohem. Hlavní požadavek, který na vás klade láska k Bohu, je totiž stejný jako hlavní požadavek lidského přátelství. Tím je také plně ospravedlněna kontemplativní modlitba, jak ji praktikují Boží přátelé. Neutichající, vytrvalá modlitba. Modlitba dlouhého přebývání.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)