KARMEL

Rozmlouvala jsem se Spasitelem. Říkala jsem mu, že vím, že to jeho kříž dopadá nyní na židovský národ, že to většina národa nechápe, ale ti, kteří pochopili, ti že musí být za všechny ochotni ten kříž na sebe vzít a nést. Já že bych to chtěla udělat, ale že nevím jak. Ať mi sám ukáže – jak. Než pobožnost skončila, byla jsem vnitřně přesvědčena, že jsem vyslyšena. Ale v čem bude záležet to mé nesení kříže, to jsem ještě nevěděla.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, vzpomínka na bohoslužbu v pašijovém týdnu roku 1933)

Na prahu toho velikého týdne dovolte, aby Vás Ježíš objal, když ho budete přijímat v jeho eucharistii, i když Vás tím, že si Vás přivine k srdci, přitiskne ke svému kříži. A kéž Vás požehnaná Panna Maria Bolestná zahalí svým světelným pláštěm!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nezoufejme, my jsme totiž rozhodně jedni z těch, které přišel Ježíš spasit, protože hyneme neustále... Mějme naději, protože ať jsou naše pochybení jakákoli, Ježíš nás chce zachránit. Čím větší jsme hříšníci, čím blíže jsme smrti, čím hlouběji si zoufáme ve svém těle a ve své duši, tím více nás, dalo by se říci, chce Ježíš zachránit, protože přišel zachránit to, co zahynulo…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)

Tuším, že stále narůstá ta samota, kterou Vás Bůh obklopuje, ne proto, že Vás nemiluje, ale naopak, aby Vás přiblížil samotě Ježíšově, jehož Bůh miloval nejvíc ze všech, a jenž přesto řekl: „Deus meus, Deus meus, ut quid…“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když přijímáme jako dobré vše, co chce Bůh, nepřijímejme to s tupou odevzdaností. Kristus byl a je jedním z nás, vyjma hříchu. Nebyl a není chladný a bez citu. Kristus nebyl stoikem, byl lidský. Chtěl, aby naše ubohé štěstí bylo také jeho štěstím. Pokládal za krásné, že byl milován matkou a přáteli. Chtěl zakusit lidské starosti, životní zkoušky, naděje i zklamání. Trpěl a nestyděl se za to, že trpí, nestyděl se ukázat své utrpení. Plakal a neskrýval, že pláče. Měl úzkost z utrpení a smrti. Všichni jeho přátelé mohli vidět, že trpěl a bál se. Není to naše ubohé trpící tělo, ale hlubina duše, která přijímá Boží vůli. V nejhlubším nitru, v nejtajnějším „já“, tam, kde sídlí naše víra, kde se naše láska upíná ke Kristu, tam přijímáme Boží vůli.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 16. ledna 1954)

CELÝ ČLÁNEK

V lednu 1933 se stal Adolf Hitler říšským kancléřem; v dubnu poslala Edith Stein papeži Piu XI. dopis o situaci v Německu (a v říjnu pak vstoupila na Karmel a přijala řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže). Ve svých „Vzpomínkách“ k tomu píše:

Neslužte Pánu se vzdycháním. S radostnou tváří a odvahou dokazujte, jak pravdivá jsou Pánova slova: „Mé jho netlačí a mé břemeno netíží“… Mějte úsměv na tváři a hleďte na utrpení ve vznešenějším světle, v němž se utrpení jeví jako projev Boží lásky k vám a důvod k radosti. Radost není ctnost, ale účinek lásky, s jakou se snáší bolest.

(Titus Brandsma /1881–1942/, rekolekce pro řeholní sestry)

Otec Alžběty od Trojice byl důstojníkem francouzské armády, proto není divu, že se Alžběta narodila ve vojenském táboře a jejími nejbližšími kamarády se staly děti z důstojnických rodin. Manželku důstojníka George Hallo nazývala Alžběta „druhou maminkou“. Jejich synu Karlovi, svému kamarádovi z dětství, Alžběta těsně před smrtí (roku 1906) diktovala svůj poslední dopis:

Když ke Spasiteli přicházíme, vkládá na nás ruce. Toto se děje ještě hlouběji, když se účastníme mše svaté v souladu se smyslem této oběti, tedy když se jen nedíváme a neposloucháme, ale když se samy spolu s ním obětujeme, úplně se mu odevzdáme, abychom spolu s ním mohly být proměněny a obětovány.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/)