KARMEL

Lidé si často stěžují na „roztržitost“ při modlitbě. Jejich mysl se zatoulává k nejrůznějším věcem. To je téměř vždy způsobeno tím, že se modlíte za něco, co ve skutečnosti zase tak moc nechcete; jen si myslíte, že by bylo správné, úctyhodné a „zbožné“ to chtít. Tak se oduševněle modlíte za velké, ale vzdálené věci, jako je mír v Severním Irsku nebo aby se tetička uzdravila z chřipky – a přitom vám tyto věci ve skutečnosti na srdci příliš neleží. Nejspíš by měly, ale neleží. Vaše modlitba je pak rychle narušena roztržitostí pramenící z toho, co opravdu chcete – řekněme povýšení v práci. Roztržitost, to jsou téměř vždy vaše skutečné touhy dobývající se do vaší modlitby na místo povznášejících, ale falešných přání. Pokud jste roztržití, nechte se svou roztržitostí dovést až ke svým skutečným přáním, z nichž pochází, a modlete se za ně. Když se budete modlit za to, co opravdu chcete, určitě nebudete roztržití. Lidé na potápějící se lodi si nestěžují na roztržitost.
Nevadí, jestli se vaše modlitba zdá být „sobecká“ nebo dětinská. Pokud v ní budete upřímní a uznáte, že nejste moc altruističtí, že vám opravdu leží na srdci vaše vlastní zájmy, pokud se pokusíte být takovými, jací jste, a přiznáte to, mohu vám slíbit, že vás svatý Duch povede k hlubšímu porozumění tomu, kým jste a co opravdu chcete.

(Herbert McCabe OP /1926-2001/, Bůh, Kristus a my)

Křesťanská láska a odpuštění se musí vtělit do našeho každodenního života, nemůže zůstat pouhou teorií. Jsme povoláni milovat skutečné lidi kolem nás, kteří nejsou dokonalí a nemusejí nám být vždy příjemní ani sympatičtí. Život ve společenství a zralost předpokládá, že budeme vzájemně přijímat své slabosti a zvláštnosti, prostě všechno, co namáhá naši trpělivost, co vyvolává třenice a konflikty.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Sestoupil jsi, Pane, do dne, který právě začíná. Běda, jak nekonečná je rozmanitost stupňů Tvé Přítomnosti při stejných událostech, které se připravují a kterými budeme všichni procházet! Za naprosto stejných okolností, které se chystají dolehnout na mě a na mé bratry, můžeš být přítomen málo, hodně, stále víc, anebo vůbec.
Aby mi dnes neuškodil žádný jed, aby mě nezahubila žádná smrt, aby mě neomámilo žádné víno, abych Tě objevil a pocítil v každém stvoření – dej, Pane, ať věřím!

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Je třeba smělosti k tomu, abychom putovali a šli stále dál. Je to otázka lásky. K lásce je třeba odvahy. Rád připomínám úvahu jednoho horlivého kněze na toto téma, která může pomoci i nám v naší práci v kurii. Říká, že je namáhavé znovu roznítit žhavé uhlíky pod popelem církve. Dnešní boj spočívá v předávání nadšení těm, kteří je již dávno ztratili. Šedesát let po koncilu stále diskutujeme o rozdělení na „pokrokáře“ a „konzervativce“, ale to není skutečné rozdělení. Ústřední rozdíl je mezi „zamilovanými“ a „zvyklými“. To je ten rozdíl. Pouze milující může putovat.

(papež František, vánoční promluva k římské kurii, 21. prosince 2023)

Vidím, připadá mi jasné, že Bůh ode mne chce, abych se v něm neustále ztrácela, abych dala utichnout svým schopnostem a ponořila je do propasti jeho božského Bytí. Když už mne Pán uvedl do této nekonečné propasti, ponořím se do ní, ztratím se v ní, nechám se jí strávit a tak zůstanu. Směřujeme k nekonečnu, duše má: … k nekonečnému ztracení se veškerého tvého bytí v nekonečném moři Bytí božského. Amen.

(Marie Magdaléna Martinengo OSCCap. /1687-1737/)

(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)

Texty propria

Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d’Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice“. V dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh.“

„Přijímá hříšníky a jí s nimi“, vyslechli jsme právě na začátku čtení z evangelia. Reptali na to někteří farizeové a učitelé Zákona, které značně pohoršovalo a obtěžovalo Ježíšovo chování. Tímto vyjádřením se ho snažili diskvalifikovat a znevážit před okolím, avšak naopak zdůraznili jeden z jeho nejběžnějších a nejpříznačnějších postojů: „Přijímá hříšníky a jí s nimi“.
Ježíš se nebojí přistupovat k lidem, kteří na sobě z tisícerých důvodů nesli tíži společenské nenávisti, jak tomu bylo v případě celníků, či břemeno svých vin, chyb a omylů, jak tomu bylo u takzvaných hříšníků. Činí tak, protože ví, že v nebi bude větší radost nad jedním obráceným hříšníkem než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
Když Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, porušuje logiku, která odděluje, vyčleňuje a klamně rozděluje na „dobré a špatné“. Nenařizuje to úředně, ani tak nečiní pouze z dobrého úmyslu, voluntarismu či sentimentalismu, nýbrž vytváří vztahy, sází na každý možný krok a oslavuje ho.
Radost a naděje každého křesťana – tedy nás všech, papeže nevyjímaje – pochází z toho, že na sobě někdy zakusil Boží pohled, který nám sděluje: „jsi částí mé rodiny, nemohu tě opustit v nečase, nenechám tě na cestě, jsem tady s tebou“. Tady? Ano, tady.
Ježíš tak mění reptání ve slavnost a říká nám: „Radujte se se mnou!“

(papež František, promluva ve věznici v panamském městě Pacora, 25. ledna 2019)

(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7. listopadu)

Texty propria

Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.

Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.

(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)

Texty propria

Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.