KARMEL

Nestrachujte se o své bratry, blízké, přátele. Budou spaseni na základě vašich modliteb. Bůh nemůže dopustit, aby blízcí někoho, kdo zasvětil svůj život jeho službě, nebyli u něho.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)

Radujme se! Nesmíme nechávat místo smutku. Když nás tento život zbavil strachu ze smrtelnosti, přináší nám radost ze slíbené věčnosti.

(papež Lev /cca 400–461/)

Náš Vykupitel chce, aby ses stala stavitelkou. A jak Bůh připomněl Davidovi, on sám je Stavitel a jeho milost je mocnější než všechny hříchy Davidova domu. Ovšem tento dům nestaví David, ale sám Hospodin – „Hospodin ti oznamuje, že On vybuduje dům tobě.“ Přes všechny naše hříchy a slabosti Pán buduje království, nad nímž bude sám kralovat, kde chce přebývat uprostřed nás.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Největší ze všech smrtí, Pane,
je ta, o které víme,
je ta, kterou už známe;
nejčistší ze všech smrtí, Pane,
je ta, kterou Ti zasvětíme
a která je obětí Tobě.

Svěřím se ti s tím, na co jsem přišla: když jsem Pánu Bohu neustále opakovala, že mé vyhnanství je tak dlouhé, bylo to ode mě neomalené. Je to, jako bych mu říkala: rychle mě odsud vezmi, protože jsem unavená a trpět pro tebe mě už nebaví. S tím je teď jednou provždy konec!

(Leonie Martinová /1863–1941/, dopis sestře Pavlíně, říjen 1932)

Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.

Při vzkříšení těla budou postižení zhojena, ale „stopy postižení“ zůstanou jako znamení cti, jak to podle Akvinského v návaznosti na Augustina platí pro rány mučedníků. Naděje na vzkříšení se nestává nadějí na vymazání životních zkušeností, včetně našich postižení, ale nadějí, že Bůh vzkřísí a promění naše konkrétní životy s jejich konkrétními slabostmi a zraněními.

(Kate Ward, Virtue and Human Fragility, Theological studies 81; 2020)

Myslím, že máme Bohu v tomto našem životě a ve všem, co dobrého nám dává, osvědčovat takovou lásku a důvěru, abychom se, přijde-li doba – ale skutečně až tehdy! –, odebrali k němu s láskou, důvěrou a radostí. Aby však člověk – mám-li to říci názorně – v náruči své ženy toužil po onom světě, to je mírně řečeno nechutné a rozhodně to není Boží vůle. Boha máme nalézat a milovat v tom, co právě dává; když se Bohu zlíbí a dopřeje nám okusit úchvatné pozemské štěstí, nemáme být zbožnější než on a nechat toto štěstí zčervivět nadutými myšlenkami a požadavky nebo přebujelou náboženskou fantazií, která nikdy nemá dost na tom, co Bůh dává. Tomu, kdo nalézá Boha v pozemském štěstí a děkuje za ně, budou vždy dopřány chvíle, v nichž si připomene, že všechno je jen něčím předběžným, že si srdce má zvykat na myšlenku věčnosti, a konečně přijdou i takové chvíle, kdy můžeme docela upřímně říci: „Chtěl bych být doma…“ Ale všechno má svůj čas a hlavní je držet s Bohem krok, nepředbíhat ho stále o pár kroků, ale zároveň se za ním ani o krok neopožďovat. Je to pýcha, chce-li někdo mít všechno najednou, manželské štěstí i kříž i nebeský Jeruzalém, v němž není mužů ani žen.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 5. prosince 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

jsme smrtelní lidé
citlivý uzlík nervů Bože
oheň nás pálí voda dusí
kráčíme od ztráty ke ztrátě
od opuštěnosti k opuštěnosti
zaskočeni takovou bolestí
jak ti máme důvěřovat
buď shovívavý k pochybnostem
a velkorysý k našemu hněvu
dej nám odvahu k pravdivosti
zjev světlo skryté v srdci
temného drahokamu života

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Na své mrtvé chci vzpomínat před Tebou, můj Pane, na všechny ty, kteří kdysi ke mně náleželi a ode mne odešli. Je jich mnoho, tolik, že je nemohu přehlédnout jedním pohledem, ale musím ještě jednou ve vzpomínce projít cestu svého života, chce-li je můj smutek všechny pozdravit. Když to dělám, je mi, jako by na cestě mého žití pochodoval proud lidí a každou chvíli bez rozloučení a mlčky se někdo z nich oddělil a z cesty zmizel v temnu noci. (…)
Prodlévám svým srdcem u těch, kteří ode mne tak odešli. Za ně není žádná náhrada, žádný člověk, který by ten zástup zase doplnil, když někdo náhle, nečekaně již není. Neboť v pravé lásce nemůže nikdo druhého nahradit. Pravá láska totiž miluje druhého v oné hloubce, v níž je každý jen on sám. Proto každý z těch zesnulých vzal s sebou kousek mého srdce, ano, ba často celé moje srdce, když smrt prošla středem mého života. Kdo vskutku miloval a miluje, toho život se mění už před jeho umíráním v život s mrtvými. Neboť mohl by snad milující zapomenout na své mrtvé? (…)
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Oni žijí. Žijí bez závoje, ve světle věčnosti tvůj vlastní život, jenž je v tobě dosud skrytý. Tvoji živí, Bože živých, ať nezapomínají na mne mrtvého. Bože, který jsi jim poskytl již všechno, sebe samého, dej jim i to, aby se jejich mlčení stalo nejvýmluvnějším slovem jejich lásky ke mně, slovem, které i mou lásku k nim uvede do jejich života a jejich světla. (…)
Když říkám: Pane, dej jim věčné odpočinutí a světlo věčné ať jim svítí, pak ať je má modlitba jen ohlasem toho slova lásky, kterým oni sami v tichu své věčnosti za mne prosí: Pane, dej jemu, jehož ve Tvé lásce milujeme jako nikdy předtím, dej mu po boji jeho života věčné odpočinutí, a Tvé věčné světlo ať i jemu svítí jako nám.
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Bože všech živých, nezapomeň na mrtvé, abys byl jednou také mým životem. Amen.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh živých)