KARMEL

Jak nás nemá vyvést z míry takové tajemství, jako jsou Vánoce; zde se nám dává najevo nejen jeho láska, ale něha jeho lásky. A my víme, že když se k němu v touze přiblížíme, může něco z milosti prvních Vánoc sestoupit do našeho srdce a zaplavit je světlem.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kdo nás přijde uzdravit z bolesti samoty? Samozřejmě náš Pán, který nám v Sobě otevírá oblažující střed, k němuž se vše sbíhá a stéká. V Něm nalezneme skutečné splynutí v pravé jednotě, účinné interakci, v dokonalém vzájemném porozumění… Smrt by měla v těchto úvahách své místo. Není to snad ona, která osvobozuje, která vlastně boří bariéry izolované bytosti, aby ji smísila s Bohem? – Tím se stává téměř žádoucí.
Tak vypadají v tuto chvíli mé myšlenky. Kromě toho nic nového. Dnes je svátek Zjevení Páně, prosím Pána, aby se o něco více zjevil světu i nám, a skrze nás. Tys jistě pronášela stejnou modlitbu, již je tak sladké a opojné vyslovit.

Pierre                                 

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 6. ledna 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Bible nám říká, že můžeme, a dokonce musíme jít mnohem dál, než jsou hranice úspěšného lidského života. Jsme povoláni – a to všichni –, abychom byli božskými lidmi, lidskými bytostmi, které mají podíl na životě a přátelství našeho Tvůrce. Bible nám také říká, že tento obrovský skok od prostého lidství k božství není něčím, na čem bychom museli pracovat. Bůh to dělá za nás, protože nás miluje. Je to jeho dar pro nás, jediný autentický vánoční dar: dar, jímž jsou Vánoce samotné.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)

To je pěkné, že sis v ty vánoční dny pročítala v dopisech ty vzpomínky na maminku, na Pepu a na všechny. To v nás probudí novou láskyplnou vděčnost. Máš pravdu, že ve stáří docela jinak prožíváme spojení mezi sebou, celkově spojení s různými lidmi, ale právě také se sourozenci. Já to také cítím. Já jsem Vás měl všechny vždycky velmi rád, ale teď k Vám všem cítím ještě něco docela zvláštního, jsem s Vámi vnitřně úplně spojen. Ano, ke konci nás naplní úplně milost Boží a je takřka hmatatelná, skutečně ji zakoušíme. A to je krásné a milé. Tyto milostiplné věci jsou vždy spojeny s obětmi, se zkouškami. Ale to už patří k věci.

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, dopis sestře Marii, 2. února 1982)

Pane, prosím tě o trochu trápení, trochu neklidu, trochu výčitek. O Vánocích bych rád nalezl sám sebe nespokojeného. Spokojený, ale také nespokojený. Spokojený kvůli tomu, co děláš, a nespokojený kvůli tomu, že na to nereaguji. Pane, vezmi nám, prosím, náš falešný pokoj a dej dovnitř našich „jesliček“, vždy příliš plných, větvičku s trním. Vlož do našich duší touhu po něčem jiném.

(Alessandro Pronzato /*1932/, úryvek z Vánoční novény citovaný papežem Františkem při štědrovečerní homilii 24. prosince 2024)

Bůh neplní všechna naše přání, ale splňuje všechna svá zaslíbení: zůstává Pánem země, udržuje svou církev, dává nám vždy novou víru, nenakládá na nás více, než můžeme unést, těší nás svou blízkostí a pomocí, slyší naše modlitby a vede nás nejlepší a nejpřímější cestou k sobě.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 14. srpna 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

V popisech stvoření Bůh neustále žehná životu. Požehnal zvířatům, požehnal muži a ženě a nakonec požehnal sobotě, dni odpočinku a požitku z veškerého stvoření. Bůh žehná. Na prvních stránkách Bible se požehnání opakuje neustále. Bůh žehná, ale žehnají také lidé, a záhy se ukazuje, že požehnání má zvláštní sílu, která po celý život provází toho, kdo jej obdržel, a disponuje lidské srdce, aby se nechalo proměnit Bohem.
Na počátku světa je tedy Boží „dobrořečení“. Bůh vidí, že každé dílo Jeho rukou je dobré a krásné, a když dojde k člověku a dovršuje stvoření, konstatuje, že je »velmi dobré«. Krátce poté se krása, kterou Bůh vtisknul svému dílu, znetvoří, a lidská bytost se stává zkaženým tvorem, schopným šířit ve světě zlo a smrt. Nic však nedokáže nikdy smazat onu prvotní dobrotu, kterou mu vtisknul Bůh; onu stopu dobra, již Bůh vtisknul do světa, lidské přirozenosti, nás všech: schopnost žehnat a být žehnáni. Bůh se ve stvoření nezmýlil, ba nezmýlil se ani ve stvoření člověka. Naděje světa plně spočívá v Božím požehnání.

(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)

V našem životě musíme obnovovat svou volbu znovu a znovu, a to v mnoha ohledech. Naše letošní rozhodnutí, naše „ano“ bude jiné než to, které jsme vyslovili vloni – jelikož se měníme a mění se i naše zapojení v rámci našeho způsobu života. Ovšem kdykoli řekneme Pánu další vědomé „ano“, stáváme se víc a víc tím, kým jsme povoláni se stát.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

V oněch vnitřních věcech sami nepořídíme nic, musíme si počínat podle toho, jak nás nabádá Duch, můžeme plakat o Vánocích a na Velký pátek blahořečit.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Žádná rodina není dokonalá a hotová jednou provždy, ale vyžaduje postupný rozvoj své schopnosti milovat. (…) Uvažování o plnosti, které jsme ještě nedosáhli, nám umožňuje relativizovat cestu, po níž se jako rodina v dějinách ubíráme, abychom přestali vyžadovat v meziosobních vztazích dokonalost, čistotu úmyslů a soudržnost, kterou budeme moci nalézt jenom v definitivním Království. Kromě toho nám to brání v tvrdém posuzování lidí, jejichž život podléhá veliké slabosti. Všichni jsme povoláni uchovávat živé tíhnutí k něčemu, co přesahuje nás i naše limity, a každá rodina má žít v této ustavičné pobídce. To, co nám bylo slíbeno, je ale stále větší…

(papež František, závěr apoštolské exhortace Amoris laetitia, odst. 325; 2016)