KARMEL

Stejně jako u Petra a ostatních učedníků po počátečním nadšení následuje nevyhnutelně hodina zkoušky, hodina únavy. Ta někdy nabourává naši víru a ztěžuje nám setkávání se s Bohem v modlitbě. Ve skutečnosti se nám však otevírá příležitost k druhému povolání, stejně jako u Petra po jeho zapření. Může jít o hodinu, v níž zazní ono druhé „následuj mě“, kdy začínáme skutečně odpovídat „láskou na lásku“.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Důvěřujte Mu tedy celým srdcem a cvičte se nyní hodně v této důvěře, neboť v této situaci je toho zapotřebí, a to se líbí Vašemu Milovanému. Všechno je Vaší Důstojnosti a Vaše Důstojnost je celá Jeho. Snažte se odpoutat své srdce od všech věcí, usilujte o to, drahá matko, s velkou horlivostí a velmi opravdově, neboť, ujišťuji Vás, že Bůh od Vás očekává především tuto odpoutanost, a budete-li Mu v tomto věrná, učiníte věc velmi milou svému Ženichovi, neboť vím, že Vás velmi miluje a chce mít toto Vaše srdce jen pro sebe.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Druhým důsledkem existenciální koncepce náboženství je odstranění trhliny mezi sakrální a sekulární oblastí. Jestliže náboženství je stav uchopení posledním zaujetím, nelze tento stav omezit na zvláštní oblast. Bezpodmínečný charakter tohoto zaujetí obsahuje apel na každou oblast našeho života, v každém prostoru a v každém čase. Vesmír je svatostánkem Božím. Každý pracovní den je dnem Páně, každá večeře je večeří Páně, každá práce je vykonávání Bohem uloženého úkolu a každá radost je radostí v Bohu. Poslední zaujetí je přítomno ve všech zaujetích předběžných, a tak je posvěcuje. V podstatě nejsou oblast náboženská a světská oblasti rozdílné. Spíše se navzájem obsahují.

(Paul Tillich /1886–1965/, Aspekty náboženské analýzy kultury)

Tvůj dlouhý dopis z 9. jsem dostal – máš pravdu: pokud jde o vnitřní pokoj, stejně jako touhu po Bohu atd., jsme odkázáni na milost Boží. Přirovnávám to ke stavu předmětu osvětlovaného paprskem reflektoru: nemůže donutit paprsek ani přijít, ani setrvat. My, my můžeme volat, a jak říkáš, být si jisti, že nás světlo neopustí…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 17. června 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Dřív se mi zdálo, že svatost člověka záleží na něm samotném, nyní vnímám svatost jako privilegovanou milost, moře milosti dané člověku. Asi se tedy méně snažím o činnost a víc o otevřenost Bohu, řekla bych, že víc stojím o Boží pomoc než o svůj výkon. Natolik jsem prožila svou nicotnost a bezradnost, že se cítím být zcela závislá na Bohu.

(Wanda Półtawská /1921–2023/, deníkový zápis z 21. března 1967)

Žijeme v době, kdy se mnozí ptají: „Ale co je to víra?“ Víra je zcela prostá důvěra v Boha, je to proud důvěry, obnovovaný bez ustání po celý náš život. Každý člověk může mít pochybnosti. Na tom není nic zneklidňujícího. Měli bychom hlavně naslouchat Kristu, který v hloubi našeho nitra tichým hlasem říká: „Váháš? Nezneklidňuj se. Možná je tvá víra křehká, ale Duch svatý je stále s tebou.“ Někteří dospěli k tomuto překvapivému poznání: Boží láska se může rozvinout i v duši zmítané pochybnostmi.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Budete si muset najít nějakou chvíli, kdy půjdete někam do prázdného kostela a předstoupíte před Ježíše v Eucharistii. On je mezi námi. On ví vše. A v něm a v jeho mlčení je nekonečný mír. A tehdy ten mír postupně vejde do Vašeho srdce. Budete trpět nadále, ale z Vašeho utrpení se vytratí jed. Budete cítit, že jste osvobozená.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Rozčilovat se z toho důvodu, že jsem slabý, roztržitý a slepý a neustále dělám chyby, mi připadá jako ta nejabsurdnější věc na světě! Co jiného bych čekal? Copak mě Bůh miluje míň jenom proto, že se nemohu stát svatým z vlastních sil, svým vlastním způsobem? Naopak – miluje mě tím víc, jelikož bez něho jsem neohrabaný a bezmocný. Pod rouškou toho, čím nyní jsem, mě už vidí takového, jakým se stanu čistě díky jeho obdarování, a to ho těší… A proto to těší i mne, proto spoléhám na jeho velkou lásku, která je mou radostí.

(Thomas Merton, Jonášovo znamení, překlad Marie Sommerová)

Síly zla jsou mocné, přísné, velkolepé a bombastické. Síly života jsou velice laskavé, značně zranitelné, nesmírně slabé a někdy dokonce stěží postřehnutelné. Mnohem důležitější než říci „ne“ silám smrti je znovu a znovu říkat „ano“ těmto křehkým a zranitelným zdrojům života. To proto bychom měli milovat chudé, postižené, osamělé, izolované, všechny bezvýznamné kolem nás.
Jsem přesvědčen, že tento svět bude spasen skrze maličké, skrze ty, kteří nejsou vidět. Ptejte se sami sebe, kde tyto maličké hledat. Někteří mohou žít ve vašem sousedství, byť by to byl jen jeden jediný člověk, ale skrze něj se dostanete do kontaktu se životem. Může to být osamělá žena, umírající člověk, malé opuštěné dítě nebo chudák, který přešel hranice a prosí: „Nebylo by tu pro mne místo?“

(Henri Nouwen /1932–1996/, proslov během valného shromáždění presbyteriánské církve USA, červen 1985)

Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i levou.“ Jsou to slova Krista Pána z jeho kázání na hoře. Nejsou příliš jasná ani příliš pohodlná jako mnohá jiná v evangeliu. My se ovšem příliš nesnažíme jim trpělivě porozuměti, a proto děláme, jako by jich nebylo, jako by tam byla jen tak pro zajímavost. Někteří pak jich zneužívají. Jsou to lidé, kteří myslí, že se toho nejvíce udělá neděláním ničeho, vzdycháním, očekáváním konce světa.
Není věru třeba mnoha čtení a přemýšlení k poznání, že činný postoj k životu, víra v činnost, je přímo duší křesťanství. Všechny schopnosti v nás mají sloužiti k milování Boha (…), ani částečku z nich nemáme nechati ladem, ani nejmenší myšlenku a nejnepatrnější slovo, neboť ze všeho budeme museti skládati účty. Máme své síly napnout až do konce, jako tělo Krista Pána na kříži, až k mezím našich možností a ještě přes ně.
Je proto falešné tvrditi, že křesťanství vůbec kdy hlásalo, že se nemá odporovati zlu. Ten, kdo by přihlížel nečinně ke křivdě, která se děje jeho bratrovi, k němuž má své závazky, a nepoužil by všech svých prostředků, všech svých sil, aby mu pomohl, by se prohřešil proti základnímu přikázání naší víry.