KARMEL

Jan od Kříže sám nevyhledával své věznění. Nesleduje utrpení z pohodlí jako divák a neteoretizuje o nespravedlnosti světa. Utrpení není pocit, který si člověk občas dopřeje, ale je to základní zkušenost našeho života, která nás každodenně navštěvuje, ať se nám to líbí, nebo ne. Není to utrpení druhých, nýbrž strádání, které prožívá na vlastní kůži. Nedaří se mu držet si od utrpení odstup. Utrpení je místem, z něhož Jan píše.

Od té doby, co je tu v domě jedna postulantka, musím často myslit na naše řeholní mládí, na podivuhodnou cestu k hoře Karmel. Každá ta cesta je pozoruhodně řízena. A dějiny duší na Karmelu jsou ještě podivuhodnější. Jsou ukryty hluboko v Božském Srdci. To, o čem se nám někdy zazdá, že tomu na své cestě nerozumíme, zůstává jen prchavým zábleskem toho, co je Božím tajemstvím až do chvíle, kdy se nám to samo zjeví. Naděje, že v budoucnu nám bude všechno objasněno, je mou radostí. Víra v tajemství dějin duší nás musí posilovat, i když by nám mohlo brát odvahu to, co vidíme na sobě a na jiných.
Dnes je svátek svatého Šimona Stocka. Ráno při mši svaté jsme mu zpívaly a potom ještě májovou píseň Flos Carmeli. V té je tolik příslibů!

(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)

Rozmlouvala jsem se Spasitelem. Říkala jsem mu, že vím, že to jeho kříž dopadá nyní na židovský národ, že to většina národa nechápe, ale ti, kteří pochopili, ti že musí být za všechny ochotni ten kříž na sebe vzít a nést. Já že bych to chtěla udělat, ale že nevím jak. Ať mi sám ukáže – jak. Než pobožnost skončila, byla jsem vnitřně přesvědčena, že jsem vyslyšena. Ale v čem bude záležet to mé nesení kříže, to jsem ještě nevěděla.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, vzpomínka na bohoslužbu v pašijovém týdnu roku 1933)

V lednu 1933 se stal Adolf Hitler říšským kancléřem; v dubnu poslala Edith Stein papeži Piu XI. dopis o situaci v Německu (a v říjnu pak vstoupila na Karmel a přijala řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže). Ve svých „Vzpomínkách“ k tomu píše:

Když ke Spasiteli přicházíme, vkládá na nás ruce. Toto se děje ještě hlouběji, když se účastníme mše svaté v souladu se smyslem této oběti, tedy když se jen nedíváme a neposloucháme, ale když se samy spolu s ním obětujeme, úplně se mu odevzdáme, abychom spolu s ním mohly být proměněny a obětovány.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/)

Bezprostředně před svou konverzí a potom dlouho po ní jsem se domnívala, že vést náboženský život znamená vzdalovat se všeho pozemského a žít jen myšlenkám na božské věci. Ponenáhlu jsem se naučila vidět, že se od nás chce na tomto světě něco jiného. Že ani rozjímavý život nesmí přerušit naše spojení se světem. (…) Myslím si dokonce, že čím hlouběji je člověk vtahován do Boha, tím víc zase musí v tomto smyslu vycházet do světa a vnášet tam božský život.

(Terezie Benedikta od Kříže, text z roku 1928)

Na svém „novém pracovišti“ (míním „Vědu kříže“) jsem jako dítě, které se pokouší o první krůčky. Duch svatý Vám musí pomáhat nejen při práci, ale také v překonávání krizí, které při práci mohou snadno vzniknout. Žádné duchovní dílo nepřichází na svět bez velikých bolestí. Také se pokouší o to, aby se zmocnilo celého člověka – a to nesmíme připustit. Je dobře, že nás řeholní povinnosti a denní pořádek chrání, že nás ochraňují, abychom se nedaly prací úplně pohltit. Ale rovnováhy nedosahujeme jen tak, snaha vyrovnat se s dílem i s povinnostmi v nás nechává své stopy…

(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)

Když se zcela a úplně vložíme do Božích rukou, můžeme důvěřovat, že On sám z nás něco udělá. Na Něm záleží, jak to dopadne. Není zapotřebí, abychom se stále pozorovali a měřili. A věřte mi ještě toto: lidé, o nichž píšete, že vám bylo dovoleno je poznat a o kterých se vám zdá, že se přibližují ideálu dokonalého křesťana, jsou právě tak ubozí, sami sebou právě tak nejistí jako vy, když se na ně podíváme zevnitř.

(Terezie Benedikta od Kříže, korespondence, úryvek z dopisu adresovaného jedné studentce)

Každá opravdová modlitba je modlitbou celé Církve. Každou modlitbou se v Církvi něco děje. Každou modlitbou se modlí sama Církev, neboť je to sám Duch svatý, který v každé jednotlivé duši za nás prosí vzdechy, které nelze vyjádřit.

(Terezie Benedikta od Kříže, Modlitba církve, příspěvek do sborníku Akademické jednoty, 1936)

Pohledem láskyplným
hledíš mi do očí a posloucháš
má slova šeptaná
a do hlubin srdce
plníš mě pokojem.

Tvá láska ale nemá dost
na této výměně
připouštějící rozloučení.
Tvé srdce chce víc.

Tvé tělo tajuplně
prorůstá mé
a duše tvoje s mou
stává se jedinou.

Už nejsem ta, co kdysi bývala.

Přicházíš a zase jdeš,
po tobě ale setba je tu
k budoucí slávě zasetá
ukryta v těle, co je prach.

(Terezie Benedikta od Kříže, báseň)