KARMEL

Terezie z Avily (1515–1582)

Protože je svrchovaně žádoucí vstoupit do šesté komnaty hradu nitra, je dobré neztrácet na ni naději, ani když Pán nedává nadpřirozené projevy přízně; vždyť s jeho pomocí je docela dobře možné dosáhnout opravdového spojení s Ním tak, že se je snažíme získat podrobením vlastní vůle Boží vůli.

Památka Probodení srdce sv. Terezie, 26. srpna

»Mezi Tereziinými ctnostmi vyniká především její láska k Bohu, kterou náš Pán Ježíš Kristus četnými viděními a zjeveními ještě zvětšil. Tak si jí v jednom vidění zvolil za svou nevěstu; v jiném viděla Terezie stát vedle sebe anděla, který jí proklál srdce hořícím kopím. Tyto nebeské dary Boží lásky roznítily v jejím srdci takový oheň, že s vroucí láskou slíbila dělat vždy to, co bude poznávat jako dokonalejší a jako to, co patří k větší slávě Boží.«

(Řehoř XV., Bulla ke svatořečení)

Terezie z Avily (1515–1582)

Jednou jsem dumala nad tím, proč Bůh miluje tolik pokoru, a napadlo mi náhle, bez jakékoliv předešlé úvahy, že tomu tak musí být, protože On je svrchovaná Pravda a že pokora je pravda. A je to velká věc, uvědomujeme-li si, že sami ze sebe nemáme nic dobrého, jen ubohost a nicotu. Čím víc to kdo chápe, tím je milejší svrchované Pravdě, neboť v Ní kráčí. – Kéž nám dá Bůh..., aby v nás nikdy nezesláblo toto sebepoznání! Amen.

Terezie z Avily (1515–1582)

Můžeme se dívat na svou duši jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho příbytků, jako je jich mnoho v nebi...

Terezie z Avily (1515–1582)

Velmi záleží na tom, abychom vyrazili na cestu s velkou rozhodností. (...) Rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času Tomu, který nám dal tolik a dosud nás zahrnuje dary, není snad rozumné dát mu jej velkomyslně, a to tím spíše, když je to náš svrchovaný zájem a může nám to být náramně k prospěchu? V opačném případě to není dar, nýbrž jen půjčka s úmyslem vzít si zase všechno zpátky. Nezdá se mi, že by se takhle mělo dávat...

Terezie z Avily (1515–1582)

Někdy se mi stávalo – jako i nyní, i když daleko řídčeji – že na mne padly tak tíživé úzkosti a tak palčivá tělesná trýzeň, že jsem nevěděla, co dělat. Když nic netrýznilo mého ducha, radostně jsem snášela i daleko těžší tělesné bolesti. Přišlo-li však obojí současně, bylo to opravdové mučednictví. Tehdy jsem zapomínala na přijaté milosti, na které jsem si vzpomínala jen jako na vzdálený sen, který jen zvětšoval mé trápení.

Terezie z Avily (1515–1582)

Během modlitby klidu se má duše kochat a netropit hluk. Nazývám hlukem, vyhledává-li rozumem mnoho slov a úvah, aby děkovala Bohu za takovou milost, a promíchává-li znovu hromadu svých hříchů a chyb, aby tak cítila vlastní nehodnost. Tyto věci vytvářejí zmatek, neboť rozum se pachtí za představami a paměť, aby si vzpomněla. (...)

Terezie z Avily (1515–1582)

Velmi napomáhá, když se začne s velkodušností a vnitřní svobodou. Hovořím k těm – je jich opravdu hodně – kteří už hezky dávno začali a nikdy nemohou dokončit. Podle mého názoru je to většinou způsobeno tím, že od začátku neobjali kříž velkomyslně. Oni se totiž trápí, když nemohou dále pracovat svým rozumem, zdá se jim, že nic nedělají a nejsou s to se snést. A možná je to právě doba, v níž se jejich vůle zdokonaluje a sílí, aniž si to uvědomují.

Terezie z Avily (1515–1582)

Uvědomte si, dcery, že tento váš Ženich (Ježíš) vás nikdy nespustí z očí, i když od vás musel vytrpět tisíce ošklivých, ba hnusných věcí. A je to tedy něco velkého, když nyní odvrátíte oči od vnějších věcí a několikrát je upřete na Něho? Vzpomínáte, co říká Nevěstě: čeká jen na váš pohled, aby se vám ukázal, jak po tom dychtíte. Tak si cení tohoto pohledu, že kvůli němu nelituje žádné námahy.

Terezie z Avily (1515–1582)

Představte si, že (Ježíš) je s vámi, a všímejte si, s jakou láskou a pokorou vás učí. A věřte mi, všemožně se snažte být stále s tímto dobrým přítelem.