KARMEL

Je třeba všechno přijímat s plnou srdečnou prostotou dítěte. Pro dítě je samozřejmé, že všechno dostává od Boha, Spasitele. Je tedy třeba přijímat, co nám Bůh dává, i co do míry, i co do způsobu. Nepřejme si a nežádejme, aby nám to dával jinak.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 26. října 1945)

Nikoli každý bude poctěn prolitím své krve a bude moci zemřít pro víru, jak říká 2. vatikánský koncil. Avšak Bůh požaduje mučednického ducha po všech věřících. Znamená to, že všichni máme být ochotni položit život za víru, přestože nám Pán neudělí výsadu mučednické smrti. Máme být připraveni natolik, abychom – až nastane naše hodina – mohli říci: „Pane, byl jsem připraven položit za tebe život. A to se stalo.“

Zdá se výhodnější, když vštěpujeme Boha lidem, místo toho, abychom jim dovolili přistupovat k Bohu. Něco takového ale nikdy nefunguje, poněvadž Pán takto nejedná: nenaléhá, nedusí a neutlačuje, nýbrž naopak ustavičně miluje, osvobozuje a dává volnost. Nepodporuje svým Duchem člověka, který si podmaňuje druhé a zaměňuje smiřující evangelium s proselytismem, protože nelze hlásat Boha způsobem, který Mu protiřečí. Zatímco Bůh se prostě a pokorně nabízí, my jej stále s chutí vnucujeme a v jeho jménu prosazujeme sami sebe. A v tomto světském pokušení Jej necháváme sestupovat z kříže, abychom ho dokazovali mocí a vnějším zdáním. Ježíš ale smiřuje na kříži.

(papež František, promluva v kostele Nejsv. Srdce Páně v kanadském Edmontonu, 25. července 2022)

Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach.
Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován!
A konečně, nebojte se sami sebe!
Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“ Tato slova potřebujeme dnes možná více než kdy jindy.
Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí, kdo je alfou i omegou.
A tento někdo je Láska... Jen on se může plně zaručit za slova: „Nebojte se!“.

(Jan Pavel II. /1920–2005/)

Za první světové války se v monarchii rychle projevil nedostatek základních potravin i uhlí, provázený strmým nárůstem cen; již v dubnu 1915 musel být zaveden přídělový systém. Císař Karel se osobně účastnil bojů, on i celá jeho rodina solidárně žili jen z válečných přídělů. Přestože rok 1918 znamenal rozpad monarchie, další desetitisíce padlých, nástup španělské chřipky a pro Karla osobně nesmírné strádání, nechal 31. prosince sloužit slavnostní Te Deum za vše, co tento rok přinesl. Na námitky odpověděl slovy:

Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena.

(císař Karel Habsburský /1887–1922/)

Deprese mi dává předchuť naprostého svlečení se ze všeho vlastního, které tak toužebně očekávám, aby On mohl být vším v mém nitru. Vytrhává mne ze souvislosti, v níž se ode mne očekává, že budu fungovat, a staví mne do postavení naprosté závislosti. „Má“ síla k činu je pryč, má vůle nic nezmůže – a dokonce má touha se zdá spoutaná a omráčená. Jsem ponížen do stavu, v němž už téměř jen vegetuji. A tak začínám chápat, že jen Bůh mne ještě udržuje při životě. Jen On dává krvi kolovat v mých žilách. Jen On dává mému srdci tlouci… Učí mne spočívat v mé nahotě a doufat jen a jen v Něho.

(Wilfrid Stinissen OCD /1927–2013/, přijatá korespondence)

Čtrnáct dní jsme sledovali, jak se na nás pomalu chystá velký den útoku. Ukazovalo na něj všechno: od hloubení únikových zákopů až po přípravy za účelem evakuace raněných. Bohužel nepatřím k těm, které ofenziva přímo ohrožuje; přesto jsem během této doby jasně pocítil, jaké to je, sledovat, když se život s blížícím se datem stává problematickou záležitostí. Mysl se už najednou neumí zachytit u žádné vzdálené perspektivy a člověk se pomaličku přistihne, že žije, jako by už nebyl z tohoto světa.

Píši všem církvím, že jsem zcela ochoten pro Boha zemřít, pokud mi v tom nějakým způsobem nezabráníte. Prosím vás však snažně, abyste ke mně nebyli takto zbytečně laskaví. Ať mě divoké bestie roztrhají, neboť takto budu moci dosáhnout Božího království. Jsem přece Boží pšenicí a zuby šelem mě rozemelou, abych se mohl stát chlebem Kristovým. (…)
Budu-li vás prosit o pomoc, až budu s vámi, nevěřte mi. Věřte spíše tomu, co vám nyní píši. Píši vám jako živý člověk, jenž touží zemřít. Mé pozemské city již byly ukřižovány a všechen oheň vášní ve mně vyhasl. Jen zřídlo vody živé ve mně volá: „Pojď k Otci!“

(Ignác z Antiochie /†107/, list Římanům, roku 107)

Čtu knihu The Nun o sestře Markétě Marii Alacoque a Nejsvětějším Srdci. Její láska k Ježíši ve mně vyvolala tak bolestnou touhu milovat Ho, jak Ho milovala ona. Jak chladné, jak prázdné, jak bolavé je mé srdce. Svaté přijímání, mše svatá, všechny svaté věci duchovního života – Kristova života ve mně – jsou všechny tak prázdné, tak chladné, tak nechtěné. Fyzická situace mých chudých ponechaných na ulici, kteří jsou nechtění, nemilovaní, nežádaní, je pravým obrazem mého duchovního života, mé lásky k Ježíši, a přece jsem v této strašlivé bolesti nikdy netoužila, aby tomu bylo jinak. Co víc, chci, aby tomu tak bylo, dokud to bude chtít On.

(matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 15. května 1965)

Sladká lásko, Ježíši, nad všechnu lásku sladší,
v srdce mi vepiš, jak jsi mne miloval.
Jezu, tys můj stvořitel,
jak tebe bych chtěl milovat.
Jezu, Jezu, Jezu,
vezmi si mé srdce a už mi ho nevracej.
Ježíši, Ježíši, synáčku Mariin,
ten, kdo má tebe, nic už mu neschází.

(Felix z Cantalice OFMCap. /1515–1587/)