KARMEL

Pane a Bože, zdá se, že nám připravuješ Babylon, jenž sestává ze zbořených věží našich nadějí, zbořených věží naší práce, zbořených věží našeho majetku! (…)
Ty jsi nechtěl sejít ze svého nejsvětějšího nebe do svatého světa, nýbrž do světa bezbožného; nechtěl jsi sejít do světa, který by byl plný Tvé božskosti, nýbrž do světa nevěřících. Pane a Bože, přijmi naši osamělost, přijmi naši ztracenost, přijmi Babylon, jímž se stáváme my sami. Pane a Bože, přejdi nad námi ve své síle a buď oním kamenem z hory, který zničí všechny naše chtíče! Přejdi nad námi ve svém žáru a staň se ohněm, který vše zbavuje nečistot! Přejdi nad námi v záři svého světla, které pohltí veškerou tmu! Pane a Bože, kéž pohltíš onen Babylon, jímž jsme my, do svého svatého Jeruzaléma, jímž jsi Ty sám!

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 15; v době 2. světové války)

Kdo by dokázal vyjádřit, jak nesmírnou pomocí mi je to, že Ježíš je ustavičně se mnou… Zdá se mi, že na mne neustále pohlíží. Když se mi někdy přihodí, že zapomenu na přítomnost Boží, silně pociťuji, že mě náš Spasitel opět volá k mé povinnosti. Nedokážu vyjádřit, jakým hlasem mne Ježíš volá, ale vím, že je to hlas velmi pronikavý a duše mu nedokáže vzdorovat.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

Co říci o Artois? Přijel jsem ke konci zimy, která se vyznačuje jen přemírou bahna ve spojovacích zákopech. Odpoledne toho dne, kdy jsem se vrátil do Hersinu-Coupigny, došlo ve zmíněné jámě k bombardování, které odneslo šest slepic patřících sestrám, u nichž obvykle sloužím mši; tu nejkrásnější jsem dostal na polévku: to by mě mohlo smířit se střelami ráže 210, nemyslíš? (…)
Připomínej si, že náš Pán mě uchová ode všeho zlého, bude-li chtít. A i když nebude chtít, bude to i tak velmi dobré, dokonce i pro Tebe, protože všechno přispívá k tomu největšímu dobru duše (říká to sv. Pavel) ne-li všem, pak přinejmenším těm, kteří milují Boha. Je to zúžený „optimismus“, ale velmi utěšující…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Skrytý život Kristův je podivuhodný. Z třiatřiceti let plných třicet let žil Kristus životem skrytým. Člověka nikdy neunaví mluvit o tomto velikém tajemství – a dodávám – nikdy se člověk nenabaží prožívat je s ním. Život se skládá z nepatrných, stále opakovaných maličkostí, z nichž každá je Božím voláním a prostředkem, abychom Krista milovali. Odevzdávejme se Kristu stále víc a více. Je to krásná povinnost všedního dne, která se vyplatí.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 29. ledna 1959)

Nic nezanedbávej v úsilí o vyléčení, v jehož možnost musíme věřit, ale zároveň se poddej moci Toho, jenž k tomu, aby Tě měl u Sebe, používá působení bolestné a banální zkoušky, jakých už v Tvém životě připustil tolik. Ačkoli jsem vždy připisoval zásadní, prvotní důležitost lidskému úsilí a rozvoji, uznávám zároveň, že duše začíná poznávat Boha až ve chvíli, kdy je donucena se v Něm skutečně umenšit. Odevzdej se našemu Pánu a nech se Jím unášet, ano? Pod tím, co Ti připadá prázdné a hrozivé, objevíš pevnou půdu, odolnou vůči všemu kolísání a otřesům každodenního života…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 11. ledna 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Samozřejmě se můžete nadít, že ve světě budete trpět pro duše. O to Vás přece žádám, když Vás prosím, abyste se modlil za církev a za svět. Utrpení je přece hlubinný způsob modlitby. Pohleďte na ukřižovaného Ježíše. Víte přece, co říkal svatý Tomáš: že před svým krucifixem se toho naučil víc než kdekoli jinde.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Postupně jsem se učil svou modlitbu očistit a odstranit z ní prvky sobectví. Naučil jsem se modlit za své vyšetřovatele, protože také oni jsou děti Boží a lidské bytosti, které potřebují jeho požehnání a milost, tedy nikoli proto, aby konečně přistoupili na mé stanovisko či uznali mou nevinu, a mé utrpení tak přestalo. Naučil jsem se skoncovat s prosbami o více chleba pro sebe a místo toho obětovat své útrapy a bolesti z hladu za jiné ve světě i v Rusku, kteří museli snášet podobná muka a trpěli ještě víc. Pozvolna jsem dospíval k poznání, jak dokonalá je modlitba Otčenáš. Lidský mozek by nenašel lepší model modlitby než ten, který jsme dostali od Pána.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 5. kapitola)

V současnosti se nacházíme v naprostém chaosu. Včera jsme slyšeli bombardování – nevěděli jsme, odkud přichází, kdo a co bombarduje, nikdo nás neinformoval... Když nás rakety zasáhnou, umřeme hned. Pokud nedopadnou na nás, druhý den ráno musíme určit, kam dopadly – pokud do naší oblasti, tak zjistit, co se stalo a koho máme shánět. Je to naprostý zmatek, všichni bojují proti všem.
Máme jedinou jistotu: Pán trpí s námi a čas kříže i nepochopení není časem, kdy máme klást otázky, ale časem utrpení nebo lépe důvěrného odevzdání se Bohu. V situaci pochybností a zmatku je nejlepší otevřít oči srdce, sledovat jeho tlukot, v kterém zní hlas Pána, našeho průvodce.

(P. Ibrahim Alsabagh OFM, farář v syrském Aleppu, svědectví z války, 22. dubna 2016)

Když jdu ke svému Snoubenci a nemám nic, co bych mu mohla nabídnout, protože ve mně nic dobrého není, předkládám mu jeho vlastní bohatství: místo své zlovolnosti mu dávám jeho dobrotu a místo své nedbalosti jeho dokonalá, svatá díla.

(Kateřina de’ Ricci /1522–1590/)

Můj Bože, nevím, jak to, že duše, které tě vidí chudého, mohou dobrovolně zůstávat v bohatství, považovat se za větší než jejich Mistr, než jejich Milovaný, nechtít se ti podobat ve všem, pokud to na nich závisí, a zvláště ve tvém ponížení. Chtěl bych, aby tě milovaly, můj Bože, ale myslím, že jejich lásce něco schází. Já sám si rozhodně neumím představit lásku bez naléhavé potřeby shody, podobnosti a hlavně sdílení všech bolestí, těžkostí, tvrdosti života… Být bohatý, mít se dobře, žít v poklidu ze svého majetku, když ty jsi byl chudý, nuzný a těžkou prací sis namáhavě vydělával na živobytí: to bych já, Bože, nedovedl… Nedovedl bych takto milovat… Služebník nemá být větší než jeho pán.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)