TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Dnes si bosý Karmel připomíná památku bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše OCD /Henri Grialou, 1894–1967/ – a sice ve výroční den, kdy přijal kněžské svěcení a zároveň znamení, že jeho touha po vstupu na Karmel vychází od Pána (4. února 1922).
Henri vnímal již od dětství své povolání ke kněžství. V sedmnácti letech vstoupil do semináře v Rodez, kde ho nadchla autobiografie Terezie z Lisieux. Pořídil si vlastní výtisk a četl „Dějiny duše“ stále znovu. Po dvou letech studium přerušil a dobrovolně se přihlásil do armády. Mladičký důstojník strávil pět let na frontě a účastnil se nejkrvavějších bitev 1. světové války (l’Argonne, Verdun). Byla to právě (dosud neblahořečená) Terezie, jíž svěřoval v zákopech do ochrany sebe i své vojáky. Za své nasazení obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie – a roku 1919 se šťastně vrátil do semináře a pokračoval v přípravě ke kněžství; při vstupu na Karmel (1922) potom přijal stejný řeholní přídomek jako jeho důvěrná ochránkyně Terezka („od Dítěte Ježíše“).
Válka je bezpochyby tvrdá, děsivá, barbarská; nese s sebou veliké útrapy. (...) Večer po bitvě však člověk znovu shledává, že je stále člověkem, a především křesťanem – a tehdy, když slyší sténání raněných ubožáků nebo chroptění umírajících, trpí nejvíce.
Jsme stále zasypáváni kulkami. Tuhle tak strašně prudce hvízdaly kolem nás, že v tu chvíli jeden neví, jak se vyhnout. (…) Sestra Terezie je odstrkuje a chytá.
(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, dva úryvky z korespondence, 1914)
Chci se stát obětí Ježíšova Srdce, chci se pro něj zcela obětovat, zříci se všeho, sebe sama a svých věcí! Říkáte mi, že jsem moc mladý a nevím, „co se mi v životě může přihodit…“ Ach, můj Ježíši! Chci ti nabídnout čerstvý květ, jaký je člověku líto utrhnout! Pak se chci položit na tvé Srdce a úplně tento květ pro tebe otrhat, kéž smím zemřít pro tebe samého! Ach, Ježíši! Jaká oběť by to byla, kdybych ti nabízel jen to, co ani nepotřebuji, z mého nadbytku?
(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, dopis matce, 16. června 1920)
Myslím, že je nepřesné tvrdit, že lidé hledají v řeholním životě více bezpečí tím, že „omezují“ svou činnost; kdyby tomu věřili, byla by to skutečně škoda a jen málo ke cti Prozřetelnosti. Ne, usměrnit (zaměřit) neznamená omezit. Přijmi to jako princip a neúnavně okolo sebe opakuj toto: jedna z nejjistějších známek pravdivosti náboženství, obecně a zejména v duši, je pozorovat, do jaké míry vede k jednání, to znamená, v jaké míře se mu daří vyvést z hlubokých pramenů, které jsou v každém z nás, určité maximum energie a úsilí. Činnost a posvěcení jdou ruku v ruce a podpírají jedna druhou.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)
Neusilujte o bratrskou lásku a o pokoru. Usilujte o to být nádobou, do níž přijde přebývat Bůh: pak budou bratrská láska i pokora jedinými možnými postoji, jež zcela spontánně zaujmete. A i kdybyste tomu třebas desetkrát za den nedostála, vždy se ihned vzchopte v Ježíši, aniž byste se dopouštěla jakékoli násilnosti či byla netrpělivá vůči sobě samé.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Dnes si připomínáme 350. výročí narození Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu /* 31. ledna 1673/. Jan Pavel II. si za své biskupské i papežské heslo zvolil Grignionovu krátkou zásvětnou modlitbu Totus tuus:
Jsem celý Tvůj a všechno mé je Tvé, můj milý Ježíši, skrze Marii, Tvou svatou Matku.
(Ludvík Maria Grignion z Montfortu /1673–1716/)
Ptáš-li se tedy, kudy máš jít, chop se Krista, protože on je cesta.
Ptáš-li se však, kam jdeš, přimkni se ke Kristu, protože on je pravda, ke které toužíme dospět.
Ptáš-li se, kam se máš natrvalo dostat, přimkni se ke Kristu, protože on je život.
(Tomáš Akvinský /1225–1274/, Super Ioannem 14,2)
Usilujte především o to, abyste byly sjednocené srdcem i vůlí, jak to čteme o apoštolech a ostatních křesťanech prvotní Církve: „všichni měli jedno srdce“. Nebude jiného znamení, že se těšíme Pánově milosti, než vzájemná láska a jednota. Sám totiž říká: „Podle toho svět pozná, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Vždyť kde je rozdílná vůle, tam je nevyhnutelně i nesvornost; a kde je nesvornost, bezpochyby nastane rozpad, jak říká Spasitel: „království v sobě rozdvojené padne“.
(Anděla Merici /1474–1540/, úryvky z Odkazu 10; 7-18)
Kdybych například já měl velkou touhu nepodlehnout neřesti ješitnosti, a přece se tím vážně provinil, nechtěl bych kárat své srdce takto: „Jsi opravdu ubohé a ošklivé, že ses po tolika předsevzetích dalo strhnout k ješitnosti! Teď abys umíralo hanbou a k nebi už ani oči nepozdvihlo, ty slepé, nestoudné, zrádné srdce, nevěrné Bohu!“ a podobně, nýbrž napomínal bych je rozumně a soucitně: „Tak se podívej, mé ubohé srdce! Už jsme spadli do té jámy, o které jsme si tolikrát umiňovali, že se jí vyhneme. Ach, vstaňme a utečme z ní navždy, vzývejme Boží milosrdenství a doufejme, že nám bude pomáhat, abychom už byli pevnější. Vraťme se na cestu pokory. Jen odvahu! Od nynějška se mějme na pozoru, Bůh nám pomůže; dokážeme víc!“ (…)
Když tvé srdce klesne, pozvedni je tedy docela jemně. Hluboce se pokoř před Bohem u vědomí své bídy, ale svému pádu se nijak nediv, neboť nepřekvapuje, že bezmocnost je bezmocná, slabost slabá a ubohost ubohá.
(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 3, kap. IX)
Pokoj a důvěru, naději. Neobracejte se do sebe, bída naší duše je jako bahno, kterým se musíme často pokořovat, ale k němuž nemáme mít stále obrácený zrak. Máme ho upírat také a především na Milovaného, na krásu, na nekonečnou a nestvořenou Lásku, která nás ráčí milovat… Když milujeme, zapomínáme na sebe a myslíme na to, co milujeme. Milovat znamená neustále myslet na to, že nejsme hodni lásky…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis příteli)
Když k nám Bůh promluvil, pak proto, abychom z jeho slov žily (…). Nejzázračnější věci nám však zevšedňují. Kdyby Bůh ještě nebyl promluvil a my bychom se dozvěděly, že pošle světu poselství, jak vzrušeně bychom je přijaly!... Máme evangelium, jež je nevyčerpatelnou studnicí, a čteme je roztržitě. Jeho slova nám sotva pronikají do duše. Důkazem je, že z nich nežijeme.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/147)
Dnes si připomínáme 152. výročí úmrtí bosého karmelitána otce Augustina Maria od Nejsvětější Svátosti (vlastním jménem Hermanna Cohena). Hermann se narodil v Hamburku, v dobře situované rodině židovského bankéře roku 1820 (je tedy přibližně současníkem tatínka Terezie z Lisieux nebo tatínka Alžběty od Trojice). Maminka ambiciózně podporovala jeho výjimečné hudební nadání a přestěhovala se s ním do Paříže, kde Hermann studoval u Franze Liszta hru na klavír a skladbu; francouzská umělecká společnost však třináctiletému chlapci způsobila naprostý mravní a duchovní rozvrat. V sedmadvaceti letech ho Pán přivedl k obrácení, Hermann přijal křest, jako patrona si zvolil sv. Augustina, odehrál poslední koncert a vstoupil na Karmel (ve Francii byly tou dobou pouze dva nově obnovené konventy – 132 klášterů padlo za oběť nedávné francouzské revoluci a napoleonské době). Roku 1851 byl vysvěcen na kněze, jako výmluvný kazatel ovlivňoval tehdejší společnost. Stále více ho ale přitahovala tichá eucharistická adorace, po letech získal povolení odebrat se do poustevny v Taresteix, nedaleko Lurd.