KARMEL

Evangelium nepodává informace o tom, jak dlouho Maria a Josef s Dítětem zůstali v Egyptě. Zajisté však museli jíst, najít bydlení a práci. Netřeba velké představivosti, aby se v tomto ohledu překlenulo mlčení evangelia. Svatá Rodina musela čelit konkrétním problémům jako všechny ostatní rodiny, jako mnozí naši bratři migranti, kteří i dnes riskují život, donuceni neštěstím a hladem. V tomto smyslu jsem přesvědčen, že svatý Josef je opravdu zvláštním patronem všech, kdo musejí opustit svou zemi kvůli válkám, nenávisti, pronásledování a bídě.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve; 2020)

Poslušnost je poslední, nejvyšší a nejdokonalejší stupeň lásky, na němž přestáváme sami existovat, kde se popíráme, kde umíráme, jako Ježíš zemřel na kříži…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis br. Jeronýmovi, 24. ledna 1897)

Když opomíjíme upřímné, prožité a promodlené přiznání si našich omezení, v podstatě bráníme milosti, aby v nás mohla účinně působit. Jestliže si nepřiznáme naši konkrétní a omezenou skutečnost, nemůžeme ani vidět reálné a možné kroky, které od nás Pán v každém okamžiku žádá poté, co nás přitáhl a uschopnil svým darem.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 50; 2018)

Dříve psaly duchovní knihy spíše o „hlavní chybě“, že tu je nutno poznat. Ale zapomínalo se, že zrovna tak a možná ještě více je nutné poznat hlavní dar, který nám Bůh dává, jeho milost, a tím z naší strany úkol, který od nás požaduje. Bůh nejedná jen jaksi všeobecně, nýbrž zcela přesně. Například je to vidět u Pána Ježíše, že přišel v přesně stanovený čas, narodil se určeným způsobem a svým životem splnil dokonale vůli Otcovu. U nás to není tak jasné, my tak jasně nepoznáváme, co s námi Pán Bůh zamýšlí, a musíme stále hledat a prosit v modlitbě…

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Víme a nevíme, co činíme, když hřešíme. Víme, že konáme zlo, že v sobě pustošíme čistotu, že pácháme zradu na věrnosti, na svobodě, na velikosti. Neznáme však pozadí tohoto zla, to nenapravitelné, co s sebou nese, nevíme, jakou svobodu, jakou čistotu, jakou velikost v nás ničí. Jak snažně si budeme později přát, aby se taková věc bývala nikdy nestala!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Kdy, ó Pane, nadejde den, v němž už nebudu mít žádné problémy? Co jiného je příčinou všech mých potíží, ne-li pýcha a sebevzhlíživost? Kdyby se mi tak podařilo vytrhnout tento nečistý kořen, který tkví hluboko v mém srdci otráveném tímto starým jedem! Bože, ty jsi pokora, ty jsi darování samo, dej mi lásku; Bože, ty jsi odpuštění, dej mi své milosrdenství.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 28. listopadu 1954)

… Když prožíváme jakoukoliv bolest, zklamání, ponížení, neporozumění, neuznání, únavu, nervozitu, strach, vlastní chyby a selhání, když vstupujeme do těžkých situací a setkáváme se se zlobou lidí, když se i z přátel stávají nepřátelé – ve všech takových situacích můžeme potkat Ježíše. Ve všech ho můžeme poznat jako milujícího Snoubence své duše a s radostí, že jsme ho poznali, jej obejmout. (…) Možná budeme jako malé dítě, které pláče, protože se udeřilo, ale zároveň se směje, protože ho maminka objala. Snoubenec Ježíše opuštěného není člověkem smutným, který vyhledává bolest, ale člověkem radostným a šťastným, protože i ve všech bolestech dovede najít štěstí z lásky. Láska k Ježíši ukřižovanému a opuštěnému není jen téma pro meditaci, ale způsob života… Ten, který řekl: „Tomu, kdo mě miluje, se zjevím“, se dává poznat v každé tváři, která je poznačená bolestí. Volba Opuštěného přináší jistotu, že ani v nejtěžší temné noci nebude člověk bez Boha, protože ho pozná i v samotné temnotě. Ponoření do temnoty Velkého pátku v hlubokém spojení s Ježíšem přináší jistotu vítězství velikonočního rána, protože Opuštěný a Zmrtvýchvstalý je tentýž. Noc, v níž umřela smrt, je plná světla…

(arcibiskup Jan Graubner, závěr kázání na Popeleční středu 2023)

Děkuji Vám za krásný útěšný dopis ze čtrnáctého. Stále se dívejte na Nejsvětější Srdce. Proč se bát, jestli to tuberkulóza bude, nebo ne? Jste Jeho, a to je Jeho dar pro Vás, Jeho nevěstu. (…) Není to oslavený Ježíš ani Ježíš v jesličkách, ale na Kříži: sám, nahý, krvácející, trpící, umírající na Kříži.
Usmívejte se. Na Ruku, která Vám zasazuje ránu, se usmívejte. Ruku, která Vás přibíjí na Kříž, líbejte. Jako Vy nevěřím, že je to tuberkulóza, nechte je ale dělat všechno, co s Vámi chtějí dělat. Buďte jako beránek, na každého se usmívejte.
Milujte Ježíše a ať je pro Něj Vaše srdce vždycky usměvavé. Všechny ty znepokojující myšlenky pocházejí od ďábla – všechny je ignorujte.

(matka Tereza, dopis spolusestře)

Včera – o suché středě – zemřel bratr Gregory. Bratr Gregory byl svatý muž a v posledních letech ho vše, co dělal, stálo tolik úsilí, že se zdálo, že se naprosto ztrácí v horlivém plnění povinností křížové cesty…
Zeptal jsem se ctihodného otce, co učinilo bratra tak svatým. Nevím, jakou odpověď jsem čekal. Byl bych šťasten, kdybych slyšel něco o hlubokém a prostém duchu modlitby, něco o netušených výškách víry, čistotě srdce, vnitřním tichu, samotě, lásce k Bohu. Snad že mluvil s ptáky jako svatý František.
Ctihodný otec odpověděl velice pohotově: „Bratr stále pracoval,“ řekl. „Bratr ani nevěděl, co je to zahálet. Když jste ho poslal hlídat krávy na pastvu, ještě si našel dost věcí na práci. Donesl kbelík ostružin. Nevěděl, co je to zahálet.“
Vyšel jsem z otcova pokoje a cítil se jako člověk, kterému ujel vlak.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 18. prosince 1947)

Domnívám se, že útrapy hladu, jimž jsme byli za války vystaveni ve vězení, jsem snášel o něco snadněji i díky postům, sebezapření a úkonům kajícnosti, které jsem si kdysi sám ukládal. Zkušenost hladovění pro mne přinejmenším nebyla nijak nová, rozdíl byl jen v intenzitě. A brzy jsem poznal, že modlitba sice nepomáhá od fyzických útrap ani duševního soužení, ale lze je díky ní trpělivěji snášet. A jistě to byla právě modlitba, co mi pomohlo překonat každou krizi.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení za 2. svět. války, On mne vede, 5. kapitola)