KARMEL

Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/ byl vrstevníkem několika – velmi různorodých – karmelských svatých: sv. Tita /*1881/, sv. Alžběty od Trojice /*1880/, sv. Jiřího Precy /*1880/, bl. Marie Sagrario /*1881/ či bl. Marie Curcio /*1877/. Roku 1899 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a pouhé tři roky po kněžském svěcení se ocitl v zákopech 1. světové války. Jako kněz nemohl bojovat, celé čtyři válečné roky však strávil na frontě jako nosič raněných; jeho dva rodní bratři v této válce padli. Péčí České společnosti Teilharda de Chardin vyšly jeho dopisy z let 1914–1919, z nichž nabízíme následující ukázku:

Prostá duše, která každý den ráno obětuje „všechny své modlitby, práci, radost i trápení“ nadcházejícího dne a pak bez reptání přijímá a s láskou reaguje na všechny situace toho dne jako na seslané od Boha, proniká téměř s dětskou vírou do hloubky pravdy o Boží vůli. Předvídat, jaká bude Boží vůle, rozumovat o tom, co jí určitě musí být, je lidská bláhovost a zároveň nejzchytralejší pokušení. Holá, prostá pravda zní, že jeho vůlí je to, co nám každý den sesílá, ať už jsou to okolnosti, místa, lidi nebo problémy. Jde o to, naučit se ji chápat, a to nikoli jen teoreticky či ve vzácných okamžicích osvícení skrze Boží milost, ale den co den.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na pracovní tábor v Rusku, On mne vede, 3. kapitola)

„Obrať se, obrať se, Šulamitko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět“ (Pís 6,12). Jaká je to výzva našeho Snoubence!... Jakže! My se už ani neodvažujeme na sebe pohlédnout, tak se pokládáme za bezvýrazné a nevzhledné, a Ježíš nás volá, chce se na nás po libosti dívat, ale není sám, s ním se i ostatní osoby Nejsvětější Trojice přicházejí zmocnit naší duše… (…) Ale také jaké je to štěstí, pomyslíme-li, že Pán Bůh, celá Nejsvětější Trojice na nás hledí, že je v nás a že na nás pohlíží se zalíbením.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 165, Celině, 7. července 1894)

Osvobození koncentračního tábora v Dachau, jehož se nedožil ani Hilarius, ani Titus, se dočkali dva naši pozdější biskupové a kardinálové – Josef Beran a Štěpán Trochta.

Okupanti – tehdy i dnes – si dávají záležet na likvidaci elit decimovaného národa, ať už jde o politiky, kněze, novináře či profesory. Scénář bývá velmi podobný. Po zatčení a uvěznění následuje trest smrti, nebo přeložení do „filtračního“ tábora a zavlečení do vězeňského lágru na území agresora. Zatímco za německé okupace se dařilo osudy zatčených v mnoha případech průběžně sledovat nebo alespoň zpětně dohledat a němečtí nacisté v Dachau umožňovali vězňům si se svými blízkými dopisovat, o statisících Ukrajinců zavlečených do odlehlých částí Ruské federace nejsou zatím žádné zprávy…

Je-li duše zavalena vyprahlostí, roztržitostí a neklidem, ať na to nedbá a ať se tím netrápí. Chce-li mít vnitřní svobodu a nechce-li se pořád soužit, ať se přestane bát kříže, a uvidí, jak jí Pán pomůže ho nést: půjde vpřed s radostí a ze všeho bude mít užitek, protože je jasné, že nedává-li studna vodu, my ji tam nemůžeme dolévat. Avšak nemáme být nepozorní, protože dává-li ji, pak ji máme čerpat, protože Bůh v nás chce tímto způsobem rozmnožit ctnosti.

(Terezie od Ježíše, Kniha života XI,17)

Vtělení? Ano, pro člověka, „propter nostram salutem“, ale ze všeho nejdřív pro slávu Otce. Ježíš jakožto velekněz celého lidstva by přišel na svět, i kdyby k pádu prvních lidí nedošlo. On je to, kdo vpravdě uctívá Otce, to On zastupuje před Boží Vznešeností celé stvoření.
A Eucharistie? Toto tajemství je zde nejen kvůli hříchu, jako svátost vykoupení, ale také kvůli Otci. Ježíš v Eucharistii: tak pokračuje Vtělení, tak pokračuje ona dokonalá modlitba, v níž oslavoval Otce za nocí, dokud ještě pobýval na naší zemi.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 8. února 1955)

Ano, Kristus je v nás. Není mimo nás, tam, kde myslíme, že jej nalezneme … v mlčení, v modlitbě. Při nejživější činnosti je v nás, nebo lépe řečeno nežijeme my, ale on je v nás. Nehledejte tedy Krista mimo sebe jako něco, co musíte následovat, nutit k příchodu, ani ho nehledejte mimo svůj činný život – vždyť pro Vás je zde, v přítomném okamžiku. Nejste to Vy, kdo je plně zaměstnán od rána do večera – je to Kristus. Váš Kristus, který Vám náleží, tak jak je ve Vás. Váš Kristus je Kristus činnosti; pro Vás je právě v činnosti.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)

Jan od Kříže sám nevyhledával své věznění. Nesleduje utrpení z pohodlí jako divák a neteoretizuje o nespravedlnosti světa. Utrpení není pocit, který si člověk občas dopřeje, ale je to základní zkušenost našeho života, která nás každodenně navštěvuje, ať se nám to líbí, nebo ne. Není to utrpení druhých, nýbrž strádání, které prožívá na vlastní kůži. Nedaří se mu držet si od utrpení odstup. Utrpení je místem, z něhož Jan píše.

Tento den, 6. červen, nám připomíná bitvu za Evropu a za její svobodu. Tehdy před šedesáti lety šlo o osvobození Evropy a světa od nelidské diktatury, která pohrdala člověkem. Lidská osoba byla pošlapávána a zneužívána jako nástroj šílenou mocí, která chtěla vytvořit nový svět. Mluvilo se o Bohu, ale byl používán jako nálepka, která byla nástrojem vůle k absolutní moci.

V sobotu 28. května proběhlo celostátní setkání terciářů a přátel Karmelu v Kostelním Vydří.

Přednášku o. Gorazda Cetkovského, O.Carm. s názvem „Výklad antifony Flos Carmeli“ si můžete poslechnout ZDE>>> a doprovodnou prezentaci si stáhněte ZDE >>>

Přednášku o. Norberta Žušky, O.Carm. s názvem „Titus Brandsma – světec pro naši dobu“ si můžete poslechnout ZDE>>>