KARMEL

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)

Člověk touží po tom, aby byl stále znovu obdarováván bytím, aby mohl vyčerpat to, co mu okamžik zároveň dává i bere. Nechce se vzdát toho, co mu dává plnost, a chtěl by být bez konce a bez hranic, aby to měl úplně a ustavičně. Radost bez konce, štěstí beze stínu, láska bez hranic, vystupňovaný život bez ochabnutí, co nejmocnější čin, jenž je zároveň dokonalým pokojem a uvolněním ode všech napětí – to je věčná blaženost (...) To je bytí, o něž člověku v životě jde.

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein / 1891–1942)

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein / 1891–1942)

Když se dny stále více krátí, když (za normální zimy) začnou padat první sněhové vločky, vynořují se nesměle a tiše první vánoční myšlenky. Už z pouhého slova vánoce vychází takové kouzlo, že se mu sotva které srdce může ubránit. I jinověrci a lidé bez víry, pro něž dávný příběh betlémského dítěte nic neznamená, se chystají na svátky a uvažují, jak by mohli tu či tam zažehnout paprsek radosti. Jakoby teplý proud lásky prochází celou zemí už týdny a měsíce předem.

K svátku všech svatých karmelitánského řádu (14. 11.)

Edita [Steinová] byla pevně zakotvena na zemi, avšak svůj pohled upírala k nebi. Ve společenství svatých viděla obraz sjednocení, ke kterému dojde na konci času, až Královna nebe ohlásí, že Židé a s nimi i všichni ostatní došli spásy:

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein / 1891–1942)

Když pozorujeme lidské duše v jejich osamocení a tísni, když jsme svědky jejich zápasů, jejich pádů a opětovného povstávání, smí nás provázet útěšná jistota, že jsou vyryty do Božích dlaní, že jejich cesta a cíl nejsou skryté pohledu Věčného a že On přikázal svým andělům, aby nad nimi bděli.

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein / 1891–1942)

Bůh vede každého po jeho vlastních cestách. Někdo se dostane k cíli snáze a rychleji než druhý. To, co můžeme udělat my, je v poměru k tomu, co Bůh činí s námi, skutečně málo. Ale aspoň to málo udělat musíme.

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein / 1891–1942)

Kdo žije usebraně ve svém nitru, vidí i ‚maličkosti‘ ve velkých souvislostech; jen takový člověk je schopen vyhodnotit jejich závažnost – neboť je poměřuje podle Boha – a své jednání uspořádat přiměřeně podle nich. Jen duše takového člověka je na cestě k poslednímu přetvoření a k dovršení své existence.

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein, 1891–1942)

Kam nás toto božské dítě chce na zemi vést, to nevíme a ani se na to nemáme nedočkavě ptát. Víme jen tolik, že těm, kteří milují Pána, je všechno ku prospěchu. Dále víme, že cesty, kterými nás vede Spasitel, směřují dál, mimo tuto zemi.

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)

Náležet a sloužit Bohu ve svobodné, láskyplné odevzdanosti není povoláním jen několika vyvolených, ale každého křesťana: ať je zasvěcený nebo nezasvěcený, muž nebo žena – k následování Krista je povolán každý.

Dne 14. září slavíme svátek Povýšení svatého kříže. V tento den bosé karmelitky obnovují své řeholní sliby. Text, který následuje, napsala k této příležitosti sv. Terezie Benedikta od Kříže. Stojí za to se nad ním chvíli pozastavit, a to nejen jako nad textem pojednávajícím o kříži jakožto znamení spásy a naděje. Významné jsou totiž i samotné okolnosti jeho vzniku. Terezie Benedikta, vlastním jménem Edith Stein, byla původem židovka a v dospělosti konvertovala ke křesťanství. V roce 1933, když jako žena židovského původu nesměla už dále působit v akademickém prostředí, vstoupila do kláštera bosých karmelitek v Kolíně nad Rýnem. Zde zůstala, až dokud nebyla nucena v důsledku nacistické persekuce uchýlit se na sklonku roku 1938 do kláštera v holandském Echtu.