KARMEL

Terezie z Avily (1515–1582)

Uvědomte si, dcery, že tento váš Ženich (Ježíš) vás nikdy nespustí z očí, i když od vás musel vytrpět tisíce ošklivých, ba hnusných věcí. A je to tedy něco velkého, když nyní odvrátíte oči od vnějších věcí a několikrát je upřete na Něho? Vzpomínáte, co říká Nevěstě: čeká jen na váš pohled, aby se vám ukázal, jak po tom dychtíte. Tak si cení tohoto pohledu, že kvůli němu nelituje žádné námahy.

Terezie z Avily (1515–1582)

Představte si, že (Ježíš) je s vámi, a všímejte si, s jakou láskou a pokorou vás učí. A věřte mi, všemožně se snažte být stále s tímto dobrým přítelem.

Terezie z Avily (1515–1582)

Po mnoho let jsem víc toužila, aby už skončila hodina rozjímání, a čekala na bití hodin, než abych se zabývala užitečnými myšlenkami. Mnoho dní pak bych byla raději dělala nevímjak těžké pokání, než se usebrala k modlitbě. Všichni říkají, že jsem velmi odvážná: ukázalo se totiž nejednou, že Bůh mi dal víc odvahy, než mívá žena, avšak já ji pak uplatňovala dost špatně.

Terezie z Avily (1515–1582)

Při své modlitbě jsem se všemožně snažila udržet v sobě Ježíše Krista, našeho Pána a naše Dobro. Když jsem rozjímala o nějaké události z jeho života, vynakládala jsem hodně úsilí, abych si ji představila ve své duši. Raději jsem však čítala dobré knihy, v nichž jsem nacházela velkou úlevu.

Terezie z Avily (1515–1582)

Při přemýšlení o Kristu si máme připomínat lásku, jakou nám projevil, když nám udělil tolik milostí a vroucí lásku k Svému Otci, který nám v Něm ráčil dát důkaz takové něžnosti.

Terezie z Avily (1515–1582)

Mnoho svatých a dobrých spisovatelů hovořilo o velkém dobru, které člověk získá z pravidelné modlitby, mám na mysli vnitřní modlitbu. ... (Já) mohu mluvit jen o tom, co znám ze zkušenosti: a to, kdo začal pěstovat modlitbu, ať na to nikdy ani nepomyslí zanechat ji, i když se stane, že upadne do hříchu. Pomocí modlitby bude moci brzo povstat, bez ní však to bude velmi obtížné.

Vždycky jsem musela najít způsob, jak se dotknout všeho. Tak když jsme v kostele Sv. Kříže jeruzalémského v Římě mohli uctít několik kousků pravého kříže, dva trny a jeden z posvátných hřebů, uzavřených v nádherném nezaskleném relikviáři z tepaného zlata, přišla jsem na to, jak při uctívání vzácné relikvie prostrčit malíček štěrbinou v relikviáři, a tak jsem se mohla dotknout hřebu, který byl namočený v Ježíšově krvi. Byla jsem opravdu hodně opovážlivá! Jednala jsem jako dítě, které věří, že je mu všechno dovoleno a považuje poklady svého Otce za své…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 66r)

Nepřikládám svým snům velký význam, ostatně, zřídka se mi zdá něco symbolického, a říkám si, jak je to možné, když celý den myslím na Pána Boha, že se jím víc nezabývám ve spánku… Obyčejně se mi zdá o lesích, o květinách, o potocích a o moři, a téměř pokaždé vidím hezké malé děti, chytám motýly a ptáky, jaké jsem nikdy neviděla. Vidíte, má Matko, mé sny vypadají poeticky, ale nejsou ani zdaleka mystické.
Jedné noci po smrti Matky Jenovéfy jsem měla sen, který mě naplnil útěchou: zdálo se mi, že píše závěť a že každé sestře dává nějakou věc, která jí patřila. Když přišla řada na mě, myslela jsem, že nedostanu nic, protože už jí nic nezbývalo, ale ona se zvedla a třikrát mi s pronikavým důrazem řekla: „Vám nechávám své srdce.“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 79r)

Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)

Ach, odpusť mi, Ježíši, jestli jsem pošetilá, když chci opakovat své touhy, své naděje, které se dotýkají nekonečna: odpusť mi a uzdrav mou duši tím, že jí dáš to, v co doufá!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. B, 2v )