KARMEL

Když zpívám o štěstí Nebe, o věčném vlastnění Boha, nepociťuji z toho žádnou radost, neboť zpívám jednoduše o tom, v co chci věřit. Je pravda, že někdy osvítí mou temnotu tenounký sluneční paprsek, to pak zkouška na okamžik ustane, ale poté, místo aby mi vzpomínka na tento paprsek udělala radost, činí mé temnoty ještě neprostupnější. Moje Matko, nikdy jsem tak dobře necítila, jak je Hospodin milostivý a milosrdný, seslal na mě tuto zkoušku až ve chvíli, kdy jsem měla sílu ji snášet, myslím, že dříve by mě byla přivedla k malomyslnosti. Nyní odstraňuje všechno, co by mohlo být v mé touze po Nebi přirozeným uspokojením. Milovaná Matko, teď se mi zdá, že mi nic nebrání odejít, protože už nemám žádné velké touhy, jen touhu, abych milovala tak moc, že zemřu láskou.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 7v)

Má drahá sestro,

jak se mě můžete ptát, jestli můžete milovat Boha, jako ho miluji já? (…) Jsem si totiž jistá, že by Vám dobrý Bůh nedal přání být posedlá jím, jeho milosrdnou Láskou, kdyby pro Vás tento důkaz přízně nevyhradil, nebo Vám ho už spíš dal, protože jste se mu vydala, protože toužíte po tom, abyste jím byla stravována, a protože nám Bůh nikdy nedává touhy, které by nemohl uskutečnit.

(Terezie od Dítěte Ježíše, odpověď na dopis sr. Marie od Nejsvětějšího Srdce, září 1896)

Opravdu to není pohodlné skládat se z těla a z duše! Ten ubohý bratr osel, jak ho nazýval svatý František z Assisi, často překáží své ušlechtilé sestře a brání jí vrhnout se tam, kam by chtěla… Konečně, nechci mu zazlívat, přes své nedostatky je ještě k něčemu dobrý, protože pomáhá své družce dobývat nebe a dobývá ho i pro sebe.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 221, otci Roullandovi, 19. března 1897)

Moje drahá Mařenko,
děkuj Pánu Bohu za všechny milosti, které ti dává, a nebuď tak nevděčná, že bys je neuznávala. (…) Marie, nejsi-li nic, nesmíš zapomínat, že Ježíš je všechno, proto musíš ztratit své malé nic v jeho nekonečném všem a nemyslet už na nic než na toto jedinečně láskyhodné všechno … Ani si už nesmíš přát sklidit ovoce svých námah. Ježíši se líbí, když uchováš jen pro něho tato malá nic, která ho potěší …

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)

Její postel nebyla dosud umístěna uprostřed nemocnice, ale v pozadí v rohu. Pro zítřejší svátek Proměnění Páně – 6. srpna, vzaly jsme z chóru Svatou Tvář, kterou Terezie měla moc ráda, a pověsily jsme rám, ověnčený květinami a světly, na stěnu po její pravici. Dívala se na obraz a řekla mi:
„Jak dobře udělal náš Pán, že sklopil oči, když nám dal svůj obraz! Vždyť oči jsou zrcadlem duše, kdybychom uhodli jeho duši, umřeli bychom nad tím radostí.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory)

Poslechněte si malý, velmi směšný příběh: Jednou po mé obláčce mě viděla sestra sv. Vincence z Pauly u naší matky a zvolala: „Ach, jak blahobytná tvář! Jak silné je toto velké děvče! Jak je tlusté!“ Odešla jsem velmi pokořená tou poklonou. Tu mě před kuchyní zastavila sestra Magdalena a řekla mi: „Ale copak je to s Vámi, má ubohá sestřičko Terezie od Ježíška! Vůčihledně hubnete! Budete-li tak pokračovat s tou tváří, která budí obavy, nebudete dlouho žít v řeholi!“
Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, že slyším hned za sebou hodnocení tak protichůdná! Od této chvíle jsem už vůbec nepřikládala důležitost mínění tvorů a tento dojem se ve mně tak rozvinul, že v současné době důtky i poklony, všechno po mně klouže bez nejmenší stopy.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 25. července 1897)

Dobrota nesmí zdegenerovat ve slabost. Když jsme někomu spravedlivě vyhubovali, musíme na tom trvat, aniž bychom se nechali obměkčit anebo se trápili, že jsme druhému způsobili bolest a vidíme, jak trpí a pláče. Běžet za osobou, kterou jsme takto zarmoutili, a utěšovat ji, znamenalo by spíše jí uškodit než prospět.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 18. dubna 1897)

Jsem opravdu daleko od svatosti, už jen tohle je důkazem: místo toho, abych se ze své vyprahlosti radovala, bych ji měla přičítat své malé horlivosti a věrnosti; mělo by mě trápit, že (už sedm let) spím při vnitřní modlitbě a při díkůčinění, ale já se tím věru netrápím… myslím, že se malé děti líbí svým rodičům, když spí, stejně jako když jsou vzhůru, myslím na to, že při operacích lékaři své pacienty uspí. A konečně myslím, že „Hospodin ví z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach“.

(Terezie od Dítěte Ježíše, rkp. A, 75v–76r)

Jsem velice ráda, že brzo odejdu do nebe, ale když myslím na toto slovo Boží: „Hle přijdu brzo a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků,“ říkám si, že u mne bude Bůh na velkých rozpacích. Nemám žádné skutky! Nebude mi tedy moci odplatit „podle mých skutků“… Nu dobrá, odplatí mi „podle svých vlastních skutků“.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 15. května 1897)

Tato Izaiášova slova: „Kdo uvěří našemu slovu… Je bez lesku, bez krásy…“ atd. utvořila celý základ mé oddanosti Svaté Tváři, ba lépe řečeno, základ celé mé zbožnosti. Také já jsem si přála být bez krásy, sama šlapat víno v lisu, neznámá všemu stvoření…

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 5. srpna 1897)