KARMEL

Kdyby – což je nemožné – ani sám Bůh neviděl mé dobré skutky, vůbec proto nebudu smutná. Mám ho tak ráda, že bych chtěla moci mu dělat radost dokonce i kdyby nevěděl, že jsem to já. Když to ví a vidí, je jaksi povinen „oplatit mi to“. Nechtěla bych mu přidělávat tuto starost.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 9. května 1897)

Ach, Pane, vím, že nepřikazuješ nic nemožného, znáš lépe než já mou slabost, mou nedokonalost, dobře víš, že bych nikdy nemohla milovat své sestry tak, jak je miluješ ty, kdybys je ty sám, Ježíši, nemiloval ve mně. Jelikož jsi mi chtěl dopřát tuto milost, dal jsi nové přikázání. – Ach, jak je mám ráda, a jistotu mi dává to, že je tvou vůlí milovat ve mně všechny, které mi přikazuješ milovat!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 12v)

Mnohokrát jsem si všimla, že Ježíš mi nechce dávat zásoby, každou chvíli mi dává úplně novou potravu, nacházím ji v sobě, ani nevím jak.
Prostě věřím, že sám Ježíš, ukrytý v hloubi mého ubohého malého srdce, ve mně působí svou milostí a dává mi myslet na to, co chce, abych v přítomné chvíli dělala.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 76r)

Na této zemi se všechno mění. Jen jedna věc je stálá, chování Krále nebe k jeho přátelům. Od té doby, kdy zdvihl prapor kříže, musí všichni bojovat a vítězit v jeho stínu.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 226, otci Roullandovi, 9. května 1897)

Milovaná sestřičko, přijímej často, hodně často, chceš-li se uzdravit, Ježíš nevložil do tvé duše tento sklon pro nic za nic. Neboj se milovat příliš svatou Pannu, nikdy ji nebudeš milovat dost, a Ježíš bude velmi rád, vždyť svatá Panna je jeho Matka.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 92, Marii Guérinové, 30. května 1889)

Pane, tvé dítě pochopilo tvé božské světlo, prosí tě za odpuštění pro své bratry, je ochotné pojídat chléb bolesti tak dlouho, jak budeš chtít, a nechce vstát od tohoto stolu plného hořkosti, u kterého jedí ubozí hříšníci, až do dne, který jsi určil.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 6r)

Mám tak vysoké mínění o nebi, že se někdy ptám sama sebe, jak to Bůh po mé smrti udělá, aby mě překvapil. Má naděje je tak velká a je mi takovým pramenem radosti, ne pocitem, ale spíše vírou, že mi bude třeba nějaké věci nade všechno pomyšlení, aby mě plně uspokojila. Než bych měla být zklamaná, raději bych si ponechala tuto věčnou naději.
Myslím si však: i když nebudu dosti překvapená, budu předstírat překvapení, abych udělala radost Bohu. Žádný strach, že bych mu dala najevo své zklamání; provedu to tak dobře, aby nic nezpozoroval. Ostatně vždycky se zařídím tak, abych byla šťastná. Aby se to podařilo, mám své malé praktiky, které znáte a které jsou spolehlivé. A pak, jen vidět, že dobrý Bůh je šťastný, to plně postačí k mému štěstí.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 15. května 1897)

Jsem jako nějaký ubohý Robinsonek na svém ostrově. Dokud mi nikdo nic nesliboval, byla jsem ve vyhnanství, to je fakt, ale nepomýšlela jsem na to, že opustím svůj ostrov. Ale teď mi najisto ohlašují člun, který mě má brzo dopravit zpět do Vlasti. A tak zůstávám na pláži, dívám se do dálky, dívám se stále… a když na obzoru nic nevidím, říkám si: Oklamali mě! Tak brzo odtud neodejdu!

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 6. srpna 1897)

Jsem přesvědčená o neužitečnosti léků pro své uzdravení, domluvila jsem se však s dobrým Bohem, že toho použije k prospěchu ubohých nemocných misionářů, kteří nemají čas ani prostředky, aby o sebe pečovali. Prosím ho, aby je uzdravil místo mne prostřednictvím léků a odpočinku, který je mi uložen.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, květen 1897)

Ach, zůstaňme skutečně daleko od toho, co se třpytí, milujme naši malost, milujme to, že nic necítíme, a tak budeme skutečně chudé duchem a Ježíš nás přijde najít, tak daleko, kde budeme, nás promění v plameny lásky.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 197, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 17. září 1896)