Doporučujeme
(hlavní ochránce karmelitánského řádu • slavnost 19. března)
Texty propria
Oslava svatého Josefa má biblické kořeny. Josef je posledním patriarchou, k němuž Bůh promlouval prostým a neokázalým způsobem prostřednictvím snů. (srov. Gn 28,12–14; Mt 1,20–24). Podobně jako starozákonní Josef (egyptský) i novozákonní Josef je muž přímý, věrný a spravedlivý (Mt 1,19), muž, kterému Bůh svěřil správu nad „svým domem". On spojuje Ježíše, Mesiáše a Krále, s davidovskou dynastií, která byla nositelkou zaslíbení (Mt 1,1–16; Lk 3,23–38). Josef, Snoubenec Panny Marie, pěstoun Ježíšův, ochránce a vůdce Svaté rodiny na útěku do Egypta i při jejím návratu rekapituluje cestu exodu izraelského národa (Gn 37; 50,22–26; Mt 2,13–21).
Ke knihám, jako je tato (kniha vzpomínek z 2. světové války na lékařské pokusy na vězních), těžko napsat předmluvu, těžko vůbec cokoli napsat, cokoli doplnit.
Papež František zakončil generální audienci modlitbou, kterou napsal neapolský arcibiskup Mimmo Battaglia.
První světová válka v blahoslaveném Karlovi de Foucauld (1858–1916) otevřela bolestné vzpomínky na dětství. Jako malý chlapec přišel o oba rodiče a jeho výchovy se ujal dědeček ze Štrasburku. Za prusko-francouzské války (1870–71) byl francouzský Štrasburk obsazen pruskou armádou (po válce připadl Němcům), dvanáctiletý Karel musel z města uprchnout.
Co přimělo tě, že jsi našel cestu ke mně,
můj sladký Ježíši, s nabídkou přátelství?
Když často na mé dveře tiše klepal jsi,
nechal jsem tě stát venku v chladné noci, ve tmě.
Vyslýchali mě neustále, ve dne i v noci. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se doslova neudržel na nohou. Když mě vodili od jednoho soudce k druhému, museli mě podpírat, abych neupadl na zem. Mimoto jsem byl vyhladovělý, protože k jídlu mi dávali jen trochu polévky a 300 gramů chleba denně.
Dne 18. června 1859 vstoupila piemontská vojska do Montevarchi. První vojáci, kteří přišli, si v klášteře zřídili kuchyni. Starosta to věděl, ale byl bojácný a zbabělý, myslel, že je lépe se přizpůsobit a nechat věci, aby šly svým směrem, a aby byli vojáci spokojení. Choval se úplně stejně jako Pilát …
Moje bolest u srdce se ještě zvětšila a nedokážu vyjádřit, jaké to pro mě bylo soužení, když jsem si představila, že máme v klášteře ozbrojené jednotky. Svěřila jsem se do Pánových rukou a tam jsem se už nebála.
Pane, ty jsi po všechen čas nemocný láskou ke mně,
to jsi dokázal sám na sobě:
Vepsal jsi mě
do knihy božství,
namaloval jsi mě do svého čistého lidství,
vryl jsi mě do svaté rány svého srdce,
abys na mě nikdy nezapomněl,
a do svých rukou,
abys mi rozděloval svou milost,
a do svých nohou,
aby ses ode mne nikdy nevzdálil.
(Mechtilda z Magdeburku /1207–1282/)
Dne 16. července roku 1870 vyhlásila Francie válku Prusku. Početnější a lépe vybavená pruská armáda se však rychle dostala do protiútoku a od severovýchodu postupovala Francií. Když v prosinci přicházeli Prusové do Le Mans, přepadl Louise a Zélii strach o Pavlínu a Marii, které tam stále pobývaly v klášteře Navštívení. Zélie se proto vydala do oblasti zpustošené válkou, aby dcery vyzvedla: „Je v tom vidět jenom smutek a plenění, je mi z toho těžko u srdce. … Jsme opravdu nešťastní tak jako nikdy.“
Polský paulín, otec Pawel Tomaszewski, svědčí o svém útěku z Mariupolu.
Od zážitku bombardování v naší ulici za války jsem se hodně často snažil být nablízku Bohu a utíkal se k Němu jako do krytu, jak to říká jedna mešní antifona. Pracoval jsem v konstrukci. Němci tahali mladé techniky z různých oddělení do výroby. Tam šlo o život … když se do součástky trochu víc kleplo kladivem, měl člověk na krku sabotáž. Dělal jsem to čtvrt roku a dospěl jsem k závěru, že jestli nepřiletí Angličané a nerozbijí Škodovku, je se mnou konec. Špehové výrobu sledovali a udávali. Každý den chodilo gestapo a někoho odvedlo. Míval jsem jenom denní směnu, ale výroba jela i v noci. Jednou ráno jsem měl takové vnitřní naléhání: „Dnes jdi na odpolední směnu!“ Tak jsem šel – a v deset hodin dopoledne srovnali Angličané dělovku na hromadu cihel…
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Neplánovaných deset besed)