KARMEL

Pokaždé mě naplňuje životem tento text: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá.“ (Sof 3,17) Je to radost, kterou uprostřed maličkostí všedního života zakoušíme jako odpověď na láskyplnou výzvu Boha, našeho Otce: „Synu, když něco máš, využij to k vlastnímu dobru... Nezbavuj se dobrodiní, které ti nabízí den.“ (Sir 14,11.14) Kolik otcovské něhy stojí za těmito slovy!

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 4; 2013)

Jan od Kříže si dnes získává pozornost mnoha věřících i nevěřících svým líčením temné noci jako typicky lidské i křesťanské zkušenosti. Naše epocha zažila dramatická období, během kterých mlčení či nepřítomnost Boha či zažité pohromy a utrpení v podobě válek a vyhlazování mnoha nevinných umožnily tomuto výrazu lépe porozumět, protože mu dodaly charakter kolektivní zkušenosti a učinily jej použitelným nejen pro jednu fázi duchovní cesty, ale pro označení samotné reality života. (…)
Nemoc, hladomor, válka, nespravedlnost, osamění, ztráta smyslu života, sama křehkost lidské existence, bolestné vědomí hříchu, zdánlivá nepřítomnost Boha jsou pro věřícího očistnými zkušenostmi, které lze nazvat nocí víry. (…) „On dokáže tak moudře a krásně ze zla vytěžit dobro“ (Duchovní píseň 23,5). Jedná se v konečném důsledku o pravdivé prožívání tajemství smrti a vzkříšení v Kristu.

(Jan Pavel II., apoštolský list Maestro nella fede, čl. 14; 14. prosince 1990)

Příklad svatého Františka ukazuje, jaké místo může krása světa zaujímat v křesťanském myšlení. (…) Krásné verše o kráse světa nacházíme také u svatého Jana od Kříže. Obecně se však dá říct (s výhradou pro neznámé či snad málo známé poklady zasuté mezi zapomenutými plody středověku), že v křesťanské tradici krása světa takřka absentuje. To je zvláštní. Je těžké pochopit, v čem tkví příčina. Je to strašlivá mezera. Jak by se křesťanství mohlo právem označovat za katolické, pokud v něm absentuje vesmír?

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)

Do Božího království vcházeli i násilní, to království je připraveno pro to, aby ti lidé, kteří nemohou být ani pokorní, protože to odporuje jejich typu, ani nejsou blahoslavení chudí duchem, ani nejsou prostí a tiší – jak Kristus vyjmenovává ty kategorie, kteří mají cestu připravenou do nebes a priori – že tam mají ale i připravenou cestu ti, kteří se tam doslova vbourají jako auto, když proletí zdí… I násilníci se tam dostanou. A i pro ně ta nebesa jsou připravená, čili objektivní svět křesťanských nebes…

(Bohumil Hrabal /1914–1997/, úvod adventní promluvy pronesené na evangelické faře v Libici nad Cidlinou, 20. prosince 1981)

Křesťanská askeze obvykle pohrdá tělem, pohlíží na ně jako na složku člověka, která je porušitelná a zároveň je i zdrojem mravní zkaženosti. Tato tendence chápat lidskou přirozenost, zejména takzvanou padlou lidskou přirozenost, jako něco nízkého a špatného, hříšného, a proto zavrženíhodného, jako něco, co vyžaduje dohled a ukázňování ze strany ušlechtilejší složky člověka, zůstala v té či oné podobě součástí tradiční křesťanské spirituality. Podle mne to však není správné.

To, k čemu jsem dospěl ve vězeňských táborech, byla obrovská úcta a láska ke svému ubohému starému tělu. Vždyť na něm spočívala tíha veškerých útrap, ačkoli i duše mohla zakoušet úzkost. A bylo to tělo, které muselo člověka udržet v provozu navzdory jeho silné vůli a rozhodnosti. Bylo to tělo, které odolávalo náporům větru, hryzavému mrazu, křečím rozbolavělých svalů, řezání praskajících a krvácejících ran, žaludku kručícímu hlady, bolesti a strnulosti namožených šlach. V oněch dlouhých, předlouhých dnech dřiny ve sněhových vichřicích, mrazivých lijácích či jarním bahně dalekého severu snášelo tělo trpělivě všechny omrzliny a křeče z hladu, oteklé nohy, slzící oči, popraskané rty, rozbité kotníky, výrony a křeče, podlitiny a všechny ostatní bolesti, a pomáhalo tak člověku přežít další den. A bylo to tělo, co překonávalo tyto útrapy, prožívalo onu agonii a neslo těžké břímě každodenních muk. Vždy jsem považoval tělo v mnoha ohledech za cosi samozřejmého, co nevyžaduje žádné zvláštní ocenění. Až teprve nyní, když jsem končil den v naprostém vyčerpání a tělo volalo alespoň po minutě odpočinku navíc, jsem se naučil oceňovat onen podivuhodný dar života, který Bůh propůjčil člověku v možnostech lidského těla.

Mýlíme se, domníváme-li se, že tato smrtelná hrstka prachu je menším darem Božím, darem méně ušlechtilým a nádherným než nesmrtelná duše. Žijeme v těle a v těle usilujeme o svou spásu. Pro nikoho z nás neznamená spása o nic víc ani méně než to, že poneseme stejný kříž jako Kristus, přijmeme, co nám přináší den jako projev Boží vůle, každé ráno obětujeme Bohu všechny své radosti, práci a útrapy, které nás čekají. To jsou však abstraktní pojmy. Co to znamená prakticky, o tom může vyprávět naše staré ubohé tělo. Znamená to každý den vstávat a večer vyčerpaný uléhat. Znamená to každodenní rutinu, nic velkolepého. Znamená to pracovat pro druhé a skrze své tělo se zapsat do jejich životů.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 9. kapitola)

Když pátráš, jak se to stane, ptej se milosti, ne nauky; touhy, ne poznání; vzdechu modlitby, ne studia knih. Neptej se světla, ptej se ohně… Tím ohněm je Bůh. Kristus ho osvěcuje žárem svého horoucího utrpení.

(Bonaventura /1217–1274/, Putování mysli do Boha)

Celé evangelium, Nová smlouva, Nový zákon, se otevírá jedním slovem, totiž prvním slovem Božího posla k Marii: „Chairé! Raduj se!“
A tak se stane: v ní si radost oblékne tělo. Skrze ni se radost vtělí. Radost Boží se stane viditelnou, slyšitelnou, hmatatelnou. Bude krutě odmítána, tvrdě napadána, ale stejně tak bláznivě milována, vášnivě obdivována.

(Daniel Ange /*1932/, La joie, 2009)

Radost, kterou liturgie probouzí v srdcích křesťanů, je určena celému lidstvu, zejména těm nejchudším, v tomto případě těm nejvíce ochuzeným o radost. Právě k těm, kdo prožívají zkoušky, kdo jsou zraněni životem, sirotci radosti, se zvláštním způsobem obrací slovo Páně. Pozvání k radosti není žádnou otupující zprávou, ani neúčinným tišícím prostředkem, ale proroctvím spásy, zprávou o vykoupení…

(Benedikt XVI., 17. prosince 2006)

Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Nechci církev, která dbá o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procedur. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení námi pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst!“

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 49; 2013)

Ještě pár povzbudivých slov, která mě napadla po našem rozhovoru. Chci se zaměřit na vlastní limity. Na to, jak i vtělený Kristus musel přijmout omezení – od Betléma přes apoštoly, Kalvárii až po Eucharistii, kde našel způsob, jak být zcela poslušný až do krajnosti: poslušně přicházet na slovo omezených, hříšných, nehodných lidí.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)