KARMEL

Fragment textu řeholeTEXTY Z TRADICE

V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.

Spravedlivý hněv patří mezi ctnosti. Dětem většinou říkáme – jistě proto, abychom si zjednodušili život –, že hněvat se je špatné, že hněv patří mezi neřesti. Ale pak by Ježíš, který převrátil stoly obchodníků v chrámu, byl plný neřesti! Hněv je ve skutečnosti jistou „schopností“, podobně jako cit nebo inteligence. Teprve předmět, na nějž svůj hněv vztahujeme, z této schopnosti udělá ctnost nebo neřest. Když se mě zmocní hněv při pohledu na to, jak někomu lidé ubližují, a dá mi sílu k tomu, abych mu pomohl a osvobodil ho, pak tento hněv ukazuje, že mám rád druhého člověka.
Když se někdo rozhněvá, měl by se ptát, jestli je takového hněvu hoden, jestli je například hoden toho, aby pomáhal trpícím. Není tak těžké nechat se unést spravedlivým hněvem a pak si říci, mé svědomí je čisté. Hněv sám nás ale nezbavuje povinnosti konat konkrétní skutky.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Nepotřebujeme si razit přístup k Bohu teprve svou vůlí. Náš život je provždy „s Kristem skrytý v Bohu“. Připadáme si vzdáleni Bohu, ale on je nám blízko, nemusíme se k němu propracovávat, spíše je to tak, jak líčí podobenství: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.“ A ona nazpaměť naučená slova syna: „Otče, už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem, vezmi mne jako jednoho ze svých nádeníků,“ jsou už překonána objetím otce, který volá do domu: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy!“ Plnost Boží je přístupná bez předchozí přípravy… „Přípravou“ dítěte je skok do náruče Otce, přičemž láska Otcova, tj. vůle a zájmy Boží samy od sebe získávají převahu nad vším vlastním, co je, ať už chceme nebo ne, Bohu známo, jím promyšleno a zařazeno do jeho plánů.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Ježíš padá pod křížem poprvé. Každý z nás má za sebou spoustu „prvních pádů“. Poprvé přijde okamžik, kdy vědomě neposlechneme rodiče, dojde na první lež, první sexuální provinění. Když se z nás stanou rodiče, přijdou další první pády: najednou nám k veliké hanbě dojde, že se chováme tvrdě k dítěti, které jinak nevýslovně milujeme. Své první pády po vysvěcení prožívají i kněží.
První pády provází hanba a popírání. Otřásají totiž představou, kterou jsme si o sobě udělali. V takové chvíli si připomeňme, že Ježíš je nám nablízku, že nese hanbu všech, kdo poprvé upadnou, a bude tak činit i nadále.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 3. zastavení)

Nefilosofujte nad svými vlastními nedostatky, ve svobodě pokračujte v nastoupené cestě… Když je Bůh s námi, čeho bychom se měli obávat? A je třeba být spokojeni, protože On je opravdu s námi a je nám nablízku.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

„Dal svůj život jako výkupné.“ Ale komu bylo to výkupné vyplaceno? (…)
Do této otázky mi vnesla světlo úvaha o tom, co prožívají lidé závislí na drogách. Člověk užívající drogy je současně svým vlastním katem i zajatcem. Stejně tak je člověk i první obětí svého hříchu, jehož podstatou je touha být (není to směšné?) vlastníkem sebe sama. Hříšník je stejně jako člověk závislý na drogách první obětí svých omylů. Vykoupení rozumím takto: vymkli jsme se Bohu, uprchli jsme od něj, načež ten, který přišel o své vlastnictví – Bůh –, jde za zlodějem (za námi) a říká mu: „Zaplatím ti, aby se vrátil. Dám ti sám sebe jako výkupné, abys zanechal toho černého obchodu a neprodával už pod cenou to vrcholné umělecké dílo, kterým je člověk; místo toho se vrať, kam patříš.“ To Láska sama se učinila služebníkem a darovala se zloději.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Nic z toho, co kající hříšník předkládá Božímu milosrdenství, nemůže zůstat bez Jeho odpuštění. Z tohoto důvodu nemůže nikdo klást meze milosrdenství, které navždy zůstane úkonem velkorysosti nebeského Otce, bezpodmínečné a nezasloužené lásky. Nemůžeme se proto vystavovat riziku, že budeme odporovat plné svobodě lásky, s níž Bůh vstupuje do života každého člověka.
Milosrdenství je konkrétní skutek lásky, který odpuštěním přetváří a mění život. Tak se projevuje Jeho božské tajemství. Bůh je milosrdný, jeho milosrdenství trvá navěky, od pokolení do pokolení objímá každého člověka, který v Něho důvěřuje, proměňuje ho a obdarovává svým vlastním životem.

(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 2; 2016)

Když tedy viděli všeobecnou touhu po míru, představitelé komunismu předstírali, že právě oni jsou těmi nejhorlivějšími stoupenci a šiřiteli hnutí za celosvětový mír. Zároveň ale podněcují k nesmlouvavému třídnímu boji, při němž se prolévají potoky krve, a když cítí, že nemají vnitřní záruku míru, budují obrovské ozbrojené síly. Podobně pod jmény, která ani vzdáleně nepřipomínají komunismus, zakládají různá sdružení a periodika, která pak slouží výhradně pronikání jejich idejí do prostředí, kam by se jinak jen velmi obtížně dostávali.
Postarejte se o to, ctihodní bratři, aby se věřící nenechávali oklamat! Komunismus je vnitřně zvrácený, a proto nelze připustit, že by s ním mohl na jakémkoli poli spolupracovat ten, kdo chce usilovat o záchranu křesťanské civilizace.

(Pius XI., encyklika Divini Redemptoris; odst. 1255–6; 19. března 1937)

Válka je strašné zlo – právě proto, že je zneužitím moci a svobody, kterou Bůh dal. Bůh vždy nezasahuje, protože by z nás činil mechanismy, loutky. Dal k dispozici vše, nakonec i svého Syna, aby člověk nedělal zlo. […] Válka je strašné zlo, protože netrpí jen člověk, ale trpí v nás i Bůh: Duch Boží v nás úpí, Kristus je v nás lidech bez přístřeší, hladoví a umírá. Ve své všemohoucnosti se stal bezmocným. Není jen nad námi, je v nás. Proto je válka – viděno teologicky – nejen bratrovraždou, ale i bohovraždou.

(Josef Zvěřina /1913–1990/, úryvek z textu Neomylný člověk, Katolické noviny 21. září 1969)

Ježíš přijímá kříž… Máme-li být jeho učedníky, musíme přijmout svůj kříž a s ním ho následovat. Může to znít poněkud masochisticky – jako bychom museli stát o utrpení. Skutečný význam je ovšem ten, že máme mít odvahu přijmout darovaný život s jeho radostmi i utrpením, se vším požehnáním i omezeními. Nemá smysl přát si být někým jiným.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 2. zastavení)

Mám srdce plné radosti nad tím, co mi říkáte o církvi, že ji milujete stále víc a víc. Když na ni hledíme očima víry a lásky, musíme přece velebit Boha za to, že nás do ní povolal! Vše, co je v nás, prošlo dvaceti stoletími a přišlo k nám jejím prostřednictvím. A Ježíš ji tolik miloval a „získal si ji za cenu své krve“. Proč by nám nepomáhal, abychom jí zůstali věrni?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

To znamení, které Ježíš slíbil generaci, jež mu nerozuměla, bylo „znamením proroka Jonáše“ – to je znamení jeho vlastního zmrtvýchvstání. Život každého mnicha, každého kněze, každého křesťana je poznamenán znamením Jonášovým, protože my všichni žijeme z moci Kristova zmrtvýchvstání. Ale já cítím, že můj život je obzvláště zpečetěn tímto velikým znamením, které křest, řeholní povolání a kněžská služba vpálily až do kořenů mého bytí, protože stejně jako Jonáš cítím i já, že putuji ke svému osudu v břiše paradoxů.

(Thomas Merton /1915–1968/, úvod k deníku vydanému pod názvem Jonášovo znamení)

Připomínáme

16 dub 2024;
00:00
bl. Baptista Spagnoli, kněz
20 dub 2024;
08:00 - 12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín
20 dub 2024;
15:00 - 18:00
setkání terciářů Štípa
27 dub 2024;
15:00 - 19:00
Setkání terciářů Frýdlant n. Ostravicí
29 dub 2024;
17:00 - 20:00
Setkání terciářů České Budějovice

Kalendář

duben 2024
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5

Přihlášení