KARMEL

Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí,
o pomoc volají, o štěstí prosí a chléb,
o záchranu z nemoci, viny a smrti.
Křesťané, pohané, všichni v tom,
všichni jsou stejní.

Lidé jdou k Bohu, když hodina nouze ho drtí,
je chudý, je potupen, přístřeší nemá a chléb,
je obklíčen hříchem, je sklíčen slabostí smrti.
Křesťané při Bohu stojí v jeho utrpení.

Ke všem lidem jde Bůh, když bída je drtí,
tělům i duším dosyta dává svůj chléb,
za křesťany, pohany umírá křížovou smrtí
a obojím dává odpuštění.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, báseň z nacistického vězení, léto 1944; překlad Václav Renč; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Uctívání nás vytahuje z bubliny našeho bytí, která nás dusí. Je odmítnutím narcismu a kontemplace sebe sama. Osvobozuje nás od samolibého egoismu a vyjadřuje náš fundamentální vztah mezi sebou navzájem jakožto spoluuctívačů. (…) Jsme vysvobozováni ze své malicherné posedlosti sebou samými. Klečíme a uctíváme, protože – díky Bohu – nejsme středem světa. Ten se točí kolem druhých lidí, a v posledku kolem Boha. Slovy Richarda Rohra: „Váš život není o vás.“ Slovy svatého Pavla: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ My ustupujeme ze středu jeviště. Jsme šťastní, že máme malou vedlejší roli, v mém případě je to role neupraveného řeholníka.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)

Odpuštění je pro každého. (…) Srdce otevřené odpuštění je okamžitě uchváceno srdcem Ježíše, který všechno odpouští, odpouští všechno, ale naše zatvrzelé srdce se stává neschopným prosit o odpuštění, a to je velmi špatná věc, neschopnost prosit o odpuštění. A odtud pramení určitá neschopnost nechat si odpustit, ale ne proto, že by Bůh neodpouštěl, ne, on odpouští všechno. V tom je takříkajíc „bláznem lásky“. (…) Bůh se nikdy neunaví odpouštět. To my se unavujeme prosit o odpuštění. Nikdy na to nezapomínejme.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Čekáme jen na rozšíření toho, co je již získáno pro všechny národy, které musí vstoupit do Slávy Trojice; již víme, že Kristus a Panna do ní vstoupili. Nanebevzetí ještě prohlubuje tajemství naděje: pouhá žena je ve Slávě Trojice, a to je pro nás obrovská záruka.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Essai)

Ani když jsme naštvaní nebo rozčilení, nemůžeme tvrdit, že za to může práce či slovo, které nám nesedlo, napomenutí či cokoli jiného. Je to naše volba, jestli a do jaké míry budeme nešťastní a naštvaní, nebo zda zůstaneme nad věcí. Neutváří nás tolik to, co se děje navenek, ale jak na to sami reagujeme. (…)
Bez ohledu na to, jak moc jsme naštvaní, můžeme si zvolit způsob smýšlení, který vede k jinému chování. Tím přerušíme koloběh zvykových, instinktivních a omezených reakcí, kvůli nimž žijeme hluboko pod svými přirozenými i nadpřirozenými možnostmi! Když se rozhodneš dívat se na věc jinak, budeš se cítit jinak a jednat jinak. A nezapomeň – být šťastný nevyžaduje větší úsilí než být nešťastný. Člověk si může vybrat.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

K tomu, aby tvá vůle pro mě něco znamenala a aby mě také někam vedla, nutně potřebuji i tvou lásku. O ni tě prosím, a jsem si jist, že tě prosím o to, co chceš ty sám: Otče, dej mi svou lásku, a já ti dám svou vůli. Něco málo tě miluji už teď, rozmnož tuto nepatrnou lásku nesčetněkrát, a to mi postačí.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 1955)

Už zase klečím na hrubé kokosové rohoži s obličejem v dlaních a prosím: „Pane, dej, ať rozkvetu v jediném a nerozděleném citu. Ať konám těch tisíc všedních drobností s láskou, ale ať každá ta maličkost vychází z jediného ústředního ohniska ochoty a lásky.“

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis, 3. prosince 1941)

Být trpěliví neznamená nechat se sebou zle zacházet nebo snášet projevy fyzické agrese nebo dovolovat, aby s námi lidé jednali jako s věcí. Problémy nastanou tehdy, když si myslíme, že vztahy by měly být ideální nebo že lidé jsou dokonalí anebo když sebe postavíme do středu a očekáváme, že se všechno bude řídit jenom podle nás. Pak jsme ve všem netrpěliví, na všecko reagujeme agresivně. Jestliže se necvičíme v trpělivosti, budeme mít stále důvody, proč reagovat s hněvem, a nakonec se z nás stanou lidé, kteří neumějí žít s druhými, asociálové neschopní ovládat svou impulzivnost, a rodina se promění v bitevní pole. Proto nás Boží slovo vybízí: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti.“ Moje trpělivost se posílí, když uznám, že také druhý má právo žít se mnou na této zemi takový, jaký je. Nezáleží na tom, že je mi obtížný, že mění mé plány, že je mi nepříjemný svým způsobem bytí a svými idejemi, že všechno není takové, jak jsem očekával. Láska s sebou nese vždycky hluboký smysl pro soucítění, s nímž přijímáme druhého jako součást tohoto světa, a to i když se chová jinak, než jak bych si přál.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 91; 2016)

Bojuj proti své úzkosti, jak nejlíp umíš, neohlížej se nazpět a důvěřuj tomu, co Bůh koná. Zanech jakéhokoli lpění na svém vkusu, pocitech či na své představě Boha. (…) Jsi pro Boha nesmírně cenná – můžeš si dovolit trochu zrelaxovat, pustit to ze svých rukou a nechat na něm, aby se o tebe postaral a zahrnul tě svojí láskou.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Milá Růženko, moje sestřičko,

přeji Vám radostnou oslavu svátku sv. Dominika. Zde už budu kázat asi po dvanácté na tento svátek. Dnes jsem zde už deset let. Tentokrát jsem si vzal za téma: co se Dominikovi nepodařilo uskutečnit. Neúspěchy jsou také v plánu Boží prozřetelnosti, v plánu spásy, který má se světem a s lidmi. Jsou v lidské relativnosti, jako je např. čas. Jsou to hranice a omezenost. Tyto měli i svatí.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 1. srpna 2000)