TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Radikální následování, bezpodmínečné putování s Ježíšem znamená: zanechat všeho, neklást si žádné omezující podmínky, vsadit všechno na jedinou kartu, jít za Ježíšem – tak, prostě a doslova – aniž tušíme, kam nás povede. To, co udělají první učedníci, je rozhodný, i když jistě ne do všech detailů promyšlený poslušný souhlas s Ježíšovým pokynem. Je to něco, co je v linii dokonalého ano „služebnice Páně“… Kdyby Maria své ano omezila, pak by tím položila překážky do cesty Božímu Slovu… A tak je i ano učedníků, kteří všechno opouštějí, nejprve ano doslovné, nedvojsmyslné, jak to také odpovídá slovní podobě Ježíšova volání. Až toto východisko umožňuje a ospravedlňuje výklad „duchovní“: i ti, kdo vydělávají, kdo disponují pozemským bohatstvím, se mají chovat tak jako by nevlastnili nic, to jest jako kdyby dali veškeré své jmění poslušně do služby Pánu.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)
Moje milá malá sestro Růženko,
jsem rád, že se Vám vede lépe. Nic se nenamáhejte. My si myslíme, že Bůh je odkázán na naše výkony, jinak že nás nemůže milovat. A on chce, abychom před ním stáli s prázdnýma rukama, aby nás mohl obdarovat. Když jsme plni našich vlastních výkonů, myslíme si, že je to naše zásluha. Ale pak nás Bůh nemůže obdarovat, protože v nás není volné místo pro jeho dary. To je, myslím, smysl věty ve vašich Konstitucích – být volný pro Boha. Naše já je největší překážkou pro působení Boha v nás. Nekroužit kolem tohoto já, ale vycházet ze sebe, být „prázdný“ pro Boha a jeho působení v nás.
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 27. ledna 1998)
Kdyby se nás Kristus zeptal: „Za koho mě pokládáte vy?“, mohli bychom mu odpovědět: „Kriste, ty jsi ten, který nás miluje až do krajnosti a bude nás milovat i v životě, který nekončí, v životě věčném. Víš o nás všechno a rozumíš nám. Chtěli bychom být ve vztahu k tobě naprosto průzrační, čistí a dát ti nejen určité období svého života, ale celý život.“
(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)
Naše víra začíná v bodě, kde ateisté předpokládají, že musí končit. Víra začíná bezútěšností, která je nocí kříže, opuštěností, pokušením, pochybností o všem, co existuje. Naše víra se musí zrodit tam, kde je oproštěna od veškeré hmatatelné skutečnosti; rodí se z nicoty, musí zakusit nicotu.
(Jürgen Moltmann /1926–2024/, Ukřižovaný Bůh)
Není třeba hned kvůli všemu vyrážet do boje. Zkus přijímat věci jako dar, snaž se užívat si věcí a pozitivně interpretovat i to, k čemu pociťuješ vnitřní odpor. A věř mi, že se z tebe stane jiný člověk. Jdi naproti všemu, co se přihází, co se dozvídáš – přijímej to z Božích rukou. Pokoušej se lépe vycházet s věcmi, lidmi i životními okolnostmi. To tvůj vnitřní odpor ti způsobuje tolik trápení a bolesti, a ne ty konkrétní problémy. Věřím, že jde o bolesti růstu, jimiž ti Pán odhaluje oblasti (ve tvém srdci), které vyžadují změnu a obrácení.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Žádat Marii úpěnlivě o úsměv, o její náklonnost, to není projev zbožné dětinskosti. Žalmista říká: „Naklonit si tě chtějí nejbohatší z lidu“ (Ž 45,13), přičemž v dimenzi víry to znamená lidi bohaté vírou, ty, kteří dosáhli velké duchovní zralosti, takže důkladně znají svou slabost a chudobu v očích Božích. V prostém projevu něžnosti, jímž je úsměv, nám dochází, že naším jediným bohatstvím je láska, kterou nám přináší Bůh a jež k nám proudí srdcem naší Matky.
(Benedikt XVI., promluva v Lurdách, 15. září 2008)
Poslední dobu mám tuhle čím dál silnější zkušenost: do mých každodenních, i těch nejnepatrnějších činností a pocitů se vkrádá tušení věčnosti. Nejsem přece jediná, kdo je unavený, nemocný, smutný nebo plný úzkosti: jsem tak v souznění s miliony jiných lidí za uplynulá staletí. To všechno zahrnuje život. Život je krásný a plný smyslu i ve své absurditě, jen když se trochu naučíme najít v něm pro všechno to správné místo a nést ho v jeho celistvosti. Vždyť potom vytváří dokonalý celek, ať se odvíjí jakkoli. Když některé jeho prvky odmítáme a snažíme se je eliminovat, když se zaměřujeme jen na určitý požitek či rozměr, když si připouštíme jen nějaký aspekt života a odmítáme jiný, život se nakonec stává absurdním. Když se nám vytratí celek, všechno je jen náhoda, postrádá to smysl.
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis)
Vždy musím v člověku vidět toho, s kým budu jednou sdílet radost Boží, s kým budu jednou sedět u stolu Ježíše Krista, abych byl jeho bratrem a spolu s ním bratrem Kristovým a dítětem Božím.
(Joseph kard. Ratzinger /1927–2022/, Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi)
Abych podal nějaké zprávy o mohamedánech, musel bych nějaké obrátit, a to jsem vůbec neudělal… Příběh Petra Clavera jasně ukazuje, že k jejich obrácení je třeba obrátit sebe sama a být svatý. (…)
Všechno, s čím se setkávám – a v tom je základní problém mé duše – mi přináší stále tytéž dvě věci, zpívá mi dvě písně, dvě antifony, smím-li to tak říci: první z nich je radost, neboť ve všem je kus slávy Ježíšovy, oslava jeho Jména, rozhojnění svazku s Ním… a druhá je: posvěť se, obrať se, obrácení. Všechno mi říká, abych se obrátil, všechno zpívá o nutnosti, abych se posvětil, všechno hlasitě volá a opakuje, že jestliže něco dobrého, po čem toužím, se neuskutečňuje, je to jen má vina, má veliká vina a že se musím rychle obrátit.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, korepondence)
Ó řekni, básníku, co činíš? – Chválím.
Leč smrtící, co obludně jde tmavým,
jak snášíš to, jak přijímáš to? – Chválím.
Leč, básníku, jak voláš jménem pravým
to bezejmenné, anonymní? – Chválím.
Kdes právo vzal, žes pravdou nabádavým
v kostýmu každém, v masce každé? – Chválím.
Že tě to tiché, hromem co hřmí rvavým
jak hvězda, bouře zná? – Protože chválím.
(Rainer Maria Rilke /1875–1926/, Bez názvu, 1921; Holanův překlad v úpravě M. Koupilové)
Nejkratší cestou se vydáme tehdy, odevzdáme-li veškeré osudy světa vzkříšenému Pánu, jehož dojímá více naše činná láska než náš shon.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)